Válečník z Nefzy
Na hřišti rychlý, tvrdý, neústupný záložník, válečník, který nenávidí porážky. V civilu klidný, skromný, přemýšlivý a pozitivní chlapík. Dolní Počernice a vlastně celý pražský fotbal získaly v BILELOVI WAHBIM nejen skvělého fotbalistu se zkušenostmi z první tuniské ligy i ze soutěží v Rusku a na Ukrajině, ale i velmi zajímavou osobnost, která má co říct. O jménu Wahbi navíc v budoucnu dost možná ještě uslyšíme, rodák z malebné Nefzy má totiž nesmírně talentované bratrance, u nichž není vyloučeno, že je čekají velké zahraniční kariéry. A třeba je nastartují v Bohemians, kteří Bilelovi přirostli k srdci a v jejichž dresu by je už brzy rád viděl.
Prý jste už jako mladý odešel do Ruska. Kolik vám bylo?
Osmnáct. Vyhlédl si mě tehdy Rubin Kazaň, hrál jsem za jejich B-tým. Zůstal jsem tam asi devět měsíců, potom jsem přestoupil do Arsenalu Kyjev. Tam jsem byl asi rok a tři čtvrtě, ale klub se v té době dostal do velkých finančních potíží. Proto jsem se vrátil do Tuniska.
Tam jste vystřídal šest klubů.
Nejdřív jsem byl v druholigové Mahdie, pak v prvoligovém Monastiru. Potom jsem šel zase do druhé ligy, do města Gabés. Tam jsou dva kluby, tomu, do kterého jsem přestoupil, jsem pomohl k postupu do první ligy. V Tunisku jsem hrál celkem v šesti klubech a se třemi se mi povedlo dostat do první ligy. To pro mě vždy byla velká výzva, bavilo mě prát se o postup.
V roce 2014 jste kariéru v rodné zemi uzavřel. Co se tehdy stalo?
Vážně jsem si poranil koleno. Teď už je to lepší, mám dobré medikamenty, ale na vrcholovou úroveň už to nebylo.
Prý máte českou manželku. Ostatně i proto žijete v Praze, že?
Ano, s Michaelou jsme spolu už osm let. Je skvělá. (usmívá se)
Čím se tady vlastně živíte?
Pracuji v hotelu Duo na Střížkově. Začínal jsem jako portýr, pak jsem povýšil a teď jsem něco jako vedoucí portýrů. Organizuji jim směny a podobně.
V Česku jste šel za fotbalem rovnou do Dolních Počernic?
Kontaktovaly mě jako první, jeden člověk z klubu se zná s maminkou mojí ženy. Potom jsem hrál ještě ve Vyšehradu, který v té době byl ve druhé lize. Ale měl jsem tam špatné finanční podmínky a zároveň nesmyslně náročné tréninky. Přes Jirny, Libiš a Jílové jsem se dostal opět do Počernic, ve kterých jsem dodnes.
Jste tam spokojený?
Naprosto, v klubu panuje rodinná atmosféra, což mi vyhovuje. Profesionální kariéru jsem už dávno uzavřel, hraju pro radost a pro dobrý pocit a v Počernicích k tomu mám skvělé podmínky. Žádné cíle už si ve fotbale nedávám, ty čekají spíš na mého bratrance Mohameda.
Takže o jménu Wahbi ještě uslyšíme?
Jsem o tom přesvědčen, je to mimořádný fotbalista. Na mezinárodním turnaji, kde hrály Real Madrid, AS Řím nebo Juventus, byl zvolen nejlepším hráčem. Rád bych ho dostal sem do Prahy a našel mu tady na zkoušku nějaký klub. Stejně jako svému dalšímu, mladšímu bratranci Ghaithovi, který je také obrovsky talentovaný. Je dokonce kapitánem národního týmu ve své věkové kategorii. Oba jsou o mnoho lepší než já, když jsem byl na vrcholu. Navíc to mají srovnané v hlavách, jsou skromní, pokorní, nejdou za penězi a vědí, že chtějí ve fotbale něco dokázat.
Kdyby vás nepotkalo zranění, vaše kariéra by asi vypadala o dost jinak a my bychom teď neseděli v kavárně na Floře…
To máte pravdu, rozhodně by vypadala úplně, úplně jinak. Měl jsem našlápnuto velmi slušně. Zkrátka jsem neměl štěstí, ale to je život. Samozřejmě bylo velmi těžké začínat tady úplně od začátku, prakticky nový, jiný život. Jste zvyklý být profesionální fotbalista a najednou děláte v hotelu v Praze portýra. (usmívá se) Ale takových hráčů je strašně moc a mnozí se s tím, že se ocitnou bez fotbalu, nevypořádali. Člověk musí být vděčný za to, co má, za to, co mu bůh dal.
Jak byste sám sebe popsal jako fotbalistu?
Agresivita, zodpovědnost, koncentrace až do poslední minuty. I s Počernicemi se nám několikrát podařilo otočit zápas, který jsme o poločase prohrávali. S tím souvisí i to, že nenávidím porážky. Fotbal je pro mě kolektivní sport a zároveň válka. Do války nemůžete jít sám, ale s dalšími válečníky, kterými jsou vaši spoluhráči.
Tuniská reprezentace s tou českou ještě nikdy nehrála. Jak by podle vás takový zápas dopadl?
To je těžké říct. My máme nastupující generaci se spoustou dobrých individualit. Česko zase sází na týmové pojetí, na vypilovanou taktiku, se kterou mají africké týmy obecně problémy. Každopádně myslím, že by to byl tvrdý a vyrovnaný zápas.
V roce 2004 vyhrálo Tunisko Africký pohár národů, který navíc pořádalo. Je to největší úspěch tamního fotbalu?
Jednoznačně. Moc dobře si to pamatuji, sledoval jsem každý zápas. Ve finále jsme porazili 2:1 Maroko, kterému se přezdívá africká Brazílie. Na soupisce tehdy měli většinu hráčů působících v Evropě, byla to mimořádně silná generace. Ale ta naše byla ještě lepší. Jaziri byl úžasný hráč, podle mě jsme tehdy vyhráli hlavně díky němu. Vynikající byl i naturalizovaný Brazilec Santos. Celý turnaj i finále byly velmi těžké, ale vyhráli jsme. Právě i díky domácímu prostředí, na stadionu bylo pětačtyřicet tisíc lidí.
Oslavy byly velké?
Obrovské. Tři dny se nechodilo do práce ani do školy.
Na MS hrálo Tunisko pětkrát, ale vyhrálo jen dva zápasy. Jeden v roce 1978 a druhý loni v Rusku proti Panamě. Co chybí k tomu, aby váš nároďák víc prorazil?
Už jsem zmínil novou generaci hráčů, tam problém nevidím. Ale jiné je to na pozici trenéra, ten se pořád mění. Je těžké vybudovat reprezentační tým, který by byl kvalitní dlouhodobě. Chce to trpělivost a souhru spousty okolností. Ale věřím, že v budoucnu budeme dobří. Když ne my, tak Maroko nebo Alžírsko, tyto týmy jsou na dobré cestě.
Sledujete českou ligu?
Ano, a nejraději mám Bohemians. Vlastně ani pořádně nevím proč, nikdy jsem nebyl na jejich zápase, ale z nějakého důvodu jsou mi sympatičtí.
Možná proto, že je to takový malý, rodinný klub?
Asi ano. Na rozdíl do Slavie, to jsou jen čínské peníze, Sparta je finančně také úplně jinde. Bohemians jsou skromní. Kdyby se mi podařilo dostat do Prahy mé bratrance, a věřím, že se to povede už letos o letní přestávce, byl bych rád, kdyby to zkusili právě v Bohemians. A třeba tu nastartovali velké kariéry.
Odkud vlastně pocházíte?
Z Nefzy, což je krásné město na severu Tuniska nedaleko turistické destinace Tabarka. Dlouhé pláže, výhled na Maltu… Dodnes tam mám malou farmu, o kterou se stará moje rodina.
Do vlasti se vracíte?
Ne moc často, tak jednou za dva roky. Letos v srpnu tam pojedeme s mojí ženou.
Jak těžké bylo opustit kvůli fotbalu rodinu?
Zvykal jsem si, tedy i moji rodiče, odmala, protože už ve dvanácti letech si mě vyhlédl jeden z největších tuniských oddílů Club Africain. Najednou jsem žil daleko od domova, táta mě jezdil navštěvovat, za rodinou jsem se vracel jednou měsíčně. Zůstal jsem tam až do osmnácti, kdy si mě vyhlédla Kazaň.
Rodiče už za vámi v Praze byli?
Ještě ne. Momentálně s manželkou rekonstruujeme dům, plánujeme miminko. Ale určitě je sem vezmu.
Prý ovládáte sedm jazyků. Které to jsou? A jak jste se je naučil?
Hodně jsem se učil už odmala, když jsem byl kvůli fotbalu pryč od rodiny. Ráno jsem studoval a odpoledne a večer trénoval. Jazyky mě vždycky bavily a považuji je za velmi důležité. Je to způsob, jak můžete komunikovat s někým, s kým byste si jinak nepopovídali. A abych odpověděl, mluvím tunisky, arabsky, francouzsky, anglicky, rusky, italsky a trochu španělsky. A základy už zvládnu i v češtině.
Poznal jste kus světa, takže můžete porovnávat různé mentality. Jak jsou na tom Češi?
Velmi dobře, tuhle zemi jsem si zamiloval. Je krásná, čistá, bezpečná, klidná, kulturní. Lidé jsou tu dobří, nemíchají se vám do života, mají svůj vlastní a respektují ten váš.
A kdybyste nás porovnal se svými krajany?
Tunisané jsou vřelejší, ale to platí v celkovém srovnání s Evropany, nejen s Čechy. Například když má v Tunisku váš soused problém, neexistuje, abyste mu nepomohl. Tady lidé bydlí dejme tomu dvacet let v jednom bytě a svého souseda třeba vůbec neznají, nevědí ani, jak se jmenuje.
Zdejší jídlo vám nevadí? Většině cizinců moc nevoní.
Naopak, mám ho rád. Guláš s knedlíkem a k tomu pivo, to je moc dobrá věc. (usmívá se)
Jaké je typické tuniské jídlo?
Kuskus. Moje žena umí vynikající! Ale zatímco tady se dělá v horké vodě, u nás je jiný způsob přípravy. Existuje taková speciální miska, do které dáte sós a nahoru do jiné části dáte kuskus. Miska se zahřeje a kuskus se uvaří ne ve vodě, ale na páře, která stoupá ze sósu. Takže se vše připraví najednou a pak se to smíchá a okoření.
Máte nějaké další koníčky kromě fotbalu?
Kolo. A plavání. Zvládnu třeba kilometr, dva. Ale zásadně v moři, do bazénu nechodím, nemám je rád.
Zmínil jste boha. Jste muslim?
Ano.
A nedopadly i na vás antimuslimské, mnohdy až militantní nálady posledních let?
Ne. (chvíli přemýšlí) Respektive je vůbec neřeším. Znám své náboženství, vím, o čem je. O lásce, míru, respektu k druhým i k jiným náboženstvím. Co se týče terorismu, ten nemá s náboženstvím vůbec nic společného. Nedávné útoky na Novém Zélandu toho byly důkazem, vždyť je spáchal člověk, který se hlásí ke křesťanství. Když už jsme u toho, spousta slavných fotbalistů také vyznává islám. Zinédine Zidane, Mohamed Salah, Paul Pogba, Karim Benzema, Romelu Lukaku…
Jak tedy reagujete, když se setkáte s někým, kdo vám nadává, protože jste muslim?
Nereaguji. Usměju se, poděkuji, otočím se a odejdu. To je asi jediný způsob, jak s takovým člověkem jednat. Ničí mentalitu nezměníte, je zbytečné plýtvat na to čas. Ale já vlastně tyto lidi z ničeho neviním. Jen uvěřili médiím, která je ze všech stran masírují protiislámskými názory. Svým způsobem i chápu, že když se narodili v Česku a žijí v Česku, tak teď na základě něčeho, co slyší a vidí v médiích, cítí strach z něčeho, co neznají a co je vykresleno jinak, než ve skutečnosti je. Ten, kdo nechce zůstat jen na povrchu a o islámu si něco nastuduje, případně pozná nějaké muslimy, pozná i pravdu. Že islám je mírumilovné náboženství, a jak jsem říkal, s terorismem nemá absolutně nic společného.
Chcete zůstat v Praze, nebo se vrátit do Tuniska?
Jednoznačně chci zůstat tady. Mám rád Česko a miluji svou ženu. To, že bychom zůstali v Tunisku, vůbec nebylo ve hře.
Říkal jste, že fotbal už děláte jen pro radost. Je vám dvaatřicet, jak dlouho ještě chcete hrát?
Do padesáti? Do pětapadesáti? (směje se)
Možná je to trochu nepatřičná otázka, ale není to tak, že zranění vám vlastně pomohlo? Že byste bez něj lidsky nebyl tam, kde jste teď?
Dá se to tak říct. Rozhodně jsem jiný než třeba v osmnácti. Tehdy jsem díky fotbalu slušně vydělával, ale zároveň jsem strašně moc utrácel. Peníze jsem neřešil. A určitě bych tehdy neřekl, že jednoho dne budu za pár tisíc dělat na Střížkově portýra. (usmívá se) Ale vše, co mě potkalo, mě posunulo a poučil jsem se z toho. Člověk musí být trpělivý, tvrdě pracovat a jen díky tomu se někam dostane. Tyto zkušenosti chci předat i svým bratrancům. Peníze u nich nikdy nesmí být na prvním místě, jako kdysi bývaly u mě. Když budou fotbal dělat kvůli penězům, nikdy nebudou mít dobrou kariéru. Budou-li naopak dřít a budou dobří, čeká je skvělá kariéra. A s tou jsou samozřejmě spojené i hezké peníze.