(Ne)výhody komunikátorů

Čas od času se i rozhodčí v Pražská teplárenská přeboru mohou cítit jako v lize. A to díky moderní technice, přesněji KOMUNIKÁTORŮM. Zatímco v nejvyšší soutěži jsou neodmyslitelnou výbavou všech arbitrů, v přeboru ho rozhodčí mívají jen v případě, když je jedním z nich Július Šaróka. Komunikátory patří jemu, on je dává k dispozici ostatním. Tedy pokud chtějí.

V 18. kole zápas Tempo – ČAFC, v 19. kole utkání Braník – Vyšehrad B, a tak by se dalo pokračovat. Právě před těmito duely si rozhodčí v kabině kromě klasické výstroje připevnili na tvář náplastí i mikrofon a do ucha zasunuli sluchátko. Patřil mezi ně i Tomáš Jakl, který jako hlavní rozhodčí řídil záchranářský zápas na Lhotce.

„Jako asistent jsem s komunikátory byl na zápase třikrát, tohle byla moje premiéra v roli hlavního rozhodčího,“říká Jakl. „Komunikátory jsou super pomoc, obzvlášť pro plynulost hry. Stoprocentně nám pomohly,“ chválí.

Pojďme po stopách reálného přínosu techniky. „Před zápasem má každý hlavní rozhodčí pohovor s asistenty, kde se domlouváme, co a jak si hlavní představuje v určitých situacích. Pro mě jsou třeba zcela zásadní situace, které jsou na hranici pokutového území. Asistenti mají na čáru pokutového území lepší pohled, a pokud se v tomto prostoru stane nějaký přestupek, tak jasně vidí, zda byl uvnitř nebo mimo něj. V takových případech máme domluvené signály a gesta,“ popisuje Jakl. „S komunikátory tohle odpadlo. Byl to případ prvního gólu Čafky, kdy jsem jasně viděl faul, ale nevěděl jsem, jestli to bylo ve vápně nebo ne. Bylo to těsně venku, což mi asistent, který to měl před sebou, okamžitě zahlásil. V mém rozhodnutí tak nebyla žádná prodleva, což hodně pomůže i směrem k hráčům, protože si je rozhodčí jistý v tom, co píská a jak u toho vypadá.“

A další příklad. Při rychlém brejku si jeden z hráčů Tempa sám škobrtnul o nohu a spadl před pokutovým územím. „Byl tam sice lehký dotek obránce, ale nic markantního. Byl jsem od celé situace dál, ale byl jsem rozhodnutý nepískat. V tu chvíli mi ve sluchátku zaznělo: ´Nic, nic, nic!´ Bez komunikátorů by asistent gestem ruky ukazoval, ať se hraje dál, já bych si ho ale musel kontrolovat pohledem, někdy má člověk zakrytý výhled. A v té vteřině, dvou, kdy ho hledám, se mi může něco stát na druhé straně. Takhle se výrazně snižuje riziko toho, že mi něco uteče,“ pokračuje Jakl.

Vítanou pomocí jsou komunikátory také při sporných autových vhazováních, při ujištění se o číslu hráče, který skóroval, kterému se má udělit žlutá karta, u všelijakých strkanic… „Myslím, že díky komunikátorům rozhodčí má šanci hlídat si víc věcí na hřišti, nemusí se tak často otáčet na asistenta, protože komunikace probíhá neustále,“ líbí se Jaklovi.

Jak už bylo řečeno, komunikátory neposkytuje na zápasy Komise rozhodčích Pražského fotbalového svazu (PFS), ale jsou majetkem sudího Šaróky. Ten se v týdnu před zápasy podle nominace spojí s dalšími dvěma rozhodčími a ptá se jich, jestli chtějí, aby komunikátory vzal. I delegáti tuto pomůcku tolerují, její použití nechávají výhradně na rozhodnutí tria, které daný duel řídí.

„Delegáti hodnotí přínos komunikátorů buď neutrálně, nebo mírně pozitivně. S kritikou jsem se nesetkal,“ říká Jiří Ulrich, předseda Komise rozhodčích PFS. „Užívání komunikátorů se obecně nebráníme. Zatím je to ovšem ojedinělé, jde víceméně o soukromou iniciativu jednoho z rozhodčích, který si toto zařízení pořídil z vlastních prostředků. Takže jenom pro představu - komunikátory jsou v rámci jednoho fotbalového víkendu v rámci PFS použity v jednom až dvou utkáních z celkového počtu cca 200 utkání, což je zanedbatelné. Při výchově mladých rozhodčích i nadále platí, že základem komunikace mezi rozhodčími je řeč těla, tedy vžitá či smluvená gesta. To platí a bude platit vždy. V této souvislosti je třeba připomenout, že úspěšná spolupráce uvnitř týmu rozhodčích je velmi důležitá a často je klíčem k úspěchu v daném utkání. Kvalifikované, a to slovo podtrhuji, použití dalšího komunikačního prostředku, jakým mohou být i zmíněné komunikátory, může spolupráci rozhodčích posunout podstatně výš,“ hodnotí Ulrich.

Sám byl uznávaným mezinárodním rozhodčím, dodnes působí v rámci mezinárodní fotbalové federace UEFA jako delegát. Zkušeností má tedy spoustu. I on nabízí svůj pohled na (ne)výhody komunikátorů směrem k výchově mladých sudích, jakým je třeba i 24letý Jakl.

„Výhody jsou zřejmé: spolupráce za pomoci tělomluvy či gest má svoje limity, zatímco ústní sdělení posouvá komunikaci do zcela jiné roviny. To je jistě výhodné,“ začíná Ulrich. „Nevýhod je celá řada, od těch uživatelských, jako je pořizovací cena, údržba zařízení či nutnost upevnění na těle rozhodčího, přes metodiku užití v průběhu utkání, tedy v jakých situacích a jakým způsobem informace poskytovat, až po nesporný vliv na osobnost rozhodčího.“

U posledního bodu se zastavme, podle Ulricha je tím nejzávažnějším. „Jednoduše řečeno: s komunikátory už utkání neřídíte sám. Každý rozhodčí má v rámci pravidel odlišně nastavenou hranici dovolené či nedovolené hry, udílení karet. V každém utkání si rozhodčí řadí přestupky dle závažnosti do určitého místa pomyslné osy od nuly, což je dovolená hra, až do deseti, to jsou nejzávažnější přestupky, a podle toho je trestá. To spoluvytváří osobnost rozhodčího. A pak přijdou komunikátory... Najednou se nerozhodujete sami, někdo vám v dobré víře radí, našeptává ´žlutá´, ´penalta´, a vy si myslíte něco jiného nebo si prostě nejste jisti. Samozřejmě nejste povinni kolegu poslechnout, ale i když si myslíte, že jste přestupek viděl dobře, tak vás jiný názor zviklá. Tam vidím vliv na osobnost rozhodčího. To utkání už neřídí on, už neřadí přestupky podle závažnosti. Přicházejí impulzy zvenčí. Někdy dobré, někdy nesprávné, ale už nejsou jeho. Záleží pak jen na rozhodčím a na jeho osobnosti, jak s nimi naloží.“

Sudí se podle Jakla v opravdu sporných situacích u kolegů většinou ujišťují bez ohledu na techniku a díky předem domluveným gestům vědí, k čemu se asistenti kloní. Jen s mírným zpožděním. Díky komunikátorům se však celý proces zrychlí. „Je na každém rozhodčím, jak si s asistenty nastaví komunikaci, bez ohledu na to, jestli mají v zápase k dispozici techniku nebo ne. V žádném ze čtyř utkání, kdy jsem se s komunikátory setkal, jsem nezaznamenal, že by byl v tomto směru jakýkoliv problém,“ povídá Jakl. „Naopak je příjemné, když máte na lajně zkušenějšího asistenta, jako je právě Jula Šaróka, narazíte na nějakou těžkou situaci a on pak řekne: super vyřešené. Na Tempu se mi i stalo, že sice do útočníka Čafky obránce trochu strčil, ale nebylo to na penaltu, nechal jsem hrát dál a do sluchátek mi pak oba kluci říkali, že padal už dopředu, což bylo vidět z dálky. I když už bych nic nevrátil, tak tohle vás uklidní.“

Rozhodčí se drží zásady, že se na komunikátory nespoléhají stoprocentně. Technika může selhat, při nárazu se může poškodit, je zde i riziko vybití baterií, i když to si sudí hlídají a na zápasy nosí komunikátory nabité. „Vydržely i následný zápas béčka Tempa,“ potvrzuje Jakl. „V pohybu nijak neomezují. Jen když některý z nás má za sebou výživný sprint, ti zbylí pak slyší, jak se vydýchává,“ směje se.

Při volnějších chvilkách, kdy se třeba čeká na míč nebo hráči slaví gól a rozhodčí mají vše zaznamenáno, je prostor i na odlehčenější komunikaci. „Pokud dá někdo hezký gól, tak to i rozhodčí umí ocenit a řekneme si, že to trefil krásně, to je přece normální,“ prozrazuje Jakl.

Cena jednoho originálního zařízení se pohybuje kolem 10 tisíc korun. Na utkání potřebujete tři kusy. Vybavit komunikátory rozhodčí na všech zápasech Pražská teplárenská přeboru by tedy bylo ekonomicky velmi náročné. Jinak by si i Ulrich komunikátory v Pražská teplárenská přeboru uměl představit.

„Kdyby komunikátory byly na všech utkáních přeboru, bylo by to skvělé. Na úrovni přeboru totiž fungují špičkoví rozhodčí PFS, z nichž část má namířeno do vyšších soutěží. Tam se s komunikátory zákonitě setkají. Byli by tedy lépe připraveni na budoucnost. Vývoj jde kupředu. Respektuji, že pro fotbal je nejdůležitější, aby konečné rozhodnutí bylo správné. To zdůrazňuji. Cesta, jak se k němu dospěje, je také důležitá, ale je až ve druhé řadě,“ říká Ulrich. „V rámci UEFA je použití komunikátorů samozřejmostí, vžily se už i do našich profesionálních soutěží. Postupně se budou šířit i do nižších soutěží. Jen je třeba mít na paměti, že mohou významně pomoci, ale ani ony nejsou při řízení utkání pro správná rozhodnutí samospasitelné. Jak ukazují zkušenosti z naší ligy, tak ani VAR (videoasistent rozhodčího) nefunguje bezproblémově. Za každým rozhodnutím rozhodčího, ať je na hrací ploše, na pomezní čáře či u obrazovky videa, je totiž člověk. A konečný úspěch se odvíjí od jeho schopností a kvality.“

Tento článek vyšel v dubnovém čísle časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE