Kde hraju, tam léčím
Do 18 let hrál hokej. Kariéra nadějného centra ale ze dne na den nečekaně skončila. Tak začal MARTIN ŠLAJCHRT s fotbalem. A dotáhl to až do třetí ligy! Dnes kope za Zličín a kromě toho, že svými góly přispívá týmu ke splnění cíle v podobě vytouženého postupu do Pražská teplárenská přeboru, pomáhá nejen spoluhráčům, když mají zdravotní problémy. Šlajchrt je jednak zajímavý útočník, ale také velmi šikovný fyzioterapeut.
Hned na začátku se chci zeptat na vaše jméno. Podepisujete se jako Šlajchrt, ale v systému na stránkách www.fotbal.cz jste vedený jako Slajchrt.
Vím o tom, je to chyba, samozřejmě. Jsem Šlajchrt, vzniklo to tuším při mém přestupu z Kadaně, kdy mě napsali bez háčku a už to v systému zůstalo. Vím, že po mně chtěli rodný list, aby to mohli opravit, ale já to neřešil, nevzpomněl jsem si. Nepřijde mi to zase tak důležité.
Důležitější je vaše práce, respektive její výsledky. Potěšila vás slova spoluhráče Ivana Merty, věčného maroda, který v rozhovoru řekl, že díky vám si může ještě zahrát fotbal?
Ten článek mi posílal Kuba Slezáček (bývalý Šlajchrtův trenér z Horních Měcholup, který vede Kolovraty). Samozřejmě taková věc potěší, moc si těch slov vážím, je to pro mě důležité. Právě pro tohle fyzioterapeuta dělám. Když má někdo dlouhodobý problém, tak se mu snažím pomoct. U Ivana není záruka, že to takhle vydrží napořád, ale hraje bez omezení, což mi dělá velkou radost.
Vlastně jste Zličínu zajistil největší posilu.
Ivan je charakterní hráč, komplexní, má všechno, akorát to zdraví bohužel ne. Tenhle kluk by mohl hrát mnohem výš, což vědí všichni, kdo ho někdy na hřišti viděli.
Že se Ivan Merta dostal na stůl právě vám, to nějak souviselo s vaším přestupem do Zličína?
Vůbec, byla to docela vtipná shoda okolností. Já přestoupil a zhruba za týden přišel Ivan. Byl objednaný k nám na kliniku a úplnou náhodou byl přiřazený ke mně. Já jen věděl, že ve Zličíně je Ivan Merta a je zraněný. Pak jsem na to byl v klubu upozorněný, že přijde. Hned jsme si řekli ahoj, my spolu budeme hrát, a začali jsme léčit. Nebylo to nic výjimečného, pracoval jsem s ním jako s každým jiným. I dřív ke mně chodili spoluhráči z Horních Měcholup.
Zkuste mi vysvětlit, co jste udělal jinak, že je najednou Merta schopný hrát?
Myslím, že jsem zvolil trochu jiný přístup, než do té doby podstupoval. Méně jsme se zaměřili na cvičení a víc jsme se věnovali hybnosti kloubu, nápravě měkkých tkání a obnově jejich pohyblivosti. Na to jsou speciální techniky, dělá se hlavně manuálně. Vezmu sval a zkoumám pružnost, pohyblivost, porovnávám to s druhou stranou...
Jak to vlastně funguje, když se zraníte vy sám?
No, špatně… A já jsem zraněný docela často. Trpím na to. Hlavně jde o svalová zranění, myslím, že moje tělo úplně nezvládlo přechod z hokeje na fotbal. Peru se s tím od doby, co jsem s fotbalem začal. Měl bych víc cvičit, mít větší disciplínu, ale jsem v tomhle lempl. Můj přístup k sobě samému je o dost horší než ke klientům. Ale tak to asi bývá.
Co je obecně na léčení nejdůležitější? Trpělivost?
To je jasné, ta je hodně důležitá, stejně tak jako to, aby lidé poslouchali, co jim terapeut radí a říká. Já si prošel hodně zraněními, což mi pomáhá k tomu, že se dokážu vcítit do hodně lidí, do různých zranění. Dokážu odhadnout, kdy je sval dobrý, kdy může jít do zátěže a naopak. Problém nastává, když lidé nejsou schopní dělat to, co jim odborník říká, a řeší si věci po svém. Pak se nikam nepohnete.
Jsou v tomhle sportovci disciplinovanější? Přece jen jsou zvyklí poslouchat trenéry, plnit úkoly.
Nemyslím si, je to spíš o lidech bez ohledu na to, jestli je někdo z fotbalu nebo jiného sportu.
Máte mezi fotbalisty hodně klientů?
To mám. Dá se říct, že kde hraju, tam léčím. (směje se) Chodí ke mně třeba kluci z Újezdu Praha 4, pár kluků z Kolovrat, ze Zličína. Když někomu opravdu pomůžu, tak se můj kontakt většinou dostane dál, takže mě lidé doporučují, což je úplně ideální. Na druhou stranu toho mám opravdu hodně, v práci jsem od rána do večera, k tomu chodím hrát hokej, mám manželku, které se chci také věnovat. Když lidé píšou, že jsem jim pomohl, je to nejlepší odměna. Tohle je povolání, které musí člověk dělat hlavně proto, že ho naplňuje.
Hrál jste proti někomu, koho jste měl před tím na stole?
Jasně, častokrát.
A jaké to je? Jak pak chodíte do soubojů?
Důležité je říct, že nejsem moc agresivní. Spíš bych řekl, že jsem dostatečně rozumný na to, než abych někoho trefil, zranil ho a on se z toho pak musel dlouho dostávat. Vyloženě se tomu vyhýbám, nechci soupeřům nakopat. Pokud někoho kopnu, hned se omluvím. Nepřijde mi nutné na úrovni krajského přeboru, vlastně na jakékoliv úrovni, někomu lámat nohy a hrát jako blázen. Další věc je, že při zápase nevnímáte, že na druhé straně stojí někdo, koho jste dřív léčil.
Předpokládám, že ve vašem pojetí fotbalu hraje roli i vaše zaměstnání, protože velmi dobře víte, co všechno se může stát a jak těžké je pak se jakéhokoliv vážnějšího zdravotního problému zbavit, že?
Myslím, že jo. Mám to v hlavě, vždycky se může něco vyhecovat, emoce k fotbalu patří, ale opravdu se snažím nikomu nic neudělat. Jsem teď v I. A třídě a nepřijde mi normální někomu skákat na nohy, lámat si kotníky a dělat likvidační zákroky. Jen na tréninku, když na někoho občas šlápnu, tak říkám, ať se nezlobí, že je málo pacientů. (směje se)
Sám přiznáváte, že nejste úplně vzor ideální prevence. Ale z vašeho odborného pohledu, jak by taková prevence měla vypadat?
Určitě tam patří životospráva, dodržovat všeobecně známé základní věci. Důležitá je hlavně prevence.
Rozveďte to, prosím.
Dnes už se hodně používá dynamický strečink spojený se správným zahřátím těla místo statického, který známe všichni. Statický strečink je víceméně k ničemu, protože sval reaguje spíše smrštěním, pokud nejste dostatečně zahřátí. Statický strečink je podle mého názoru vhodnější po tréninkové jednotce, po zápase.
Jaký je tedy ideální formát rozcvičky před zápasem či tréninkem?
Něco jako ideální rozcvička neexistuje, každý je jiný, na každého funguje něco jiného. Nejde to paušalizovat. Já bych doporučil obecně rozběhat se, zařadit nějakou dynamiku, tedy zakopávání, předkopávání, prostě švihové věci v pohybu. Určitě není špatné svaly ještě před začátkem promasírovat. Ale důležitější než to, co je před tréninkem nebo zápasem, je to, co se děje v průběhu celého týdne, jak vypadá regenerace. Můj dost osobní názor je, že strečink není alfa a omega všeho, nekladl bych na to největší důraz. Ovšem někdo další na to může mít zcela jiný názor. Když se o strečinku v jeho „klasické“ formě, jak ji zná spousta fotbalistů, bavíme, tak si troufám tvrdit, že tenhle statický strečink by měl přijít až po zápase. Protáhnout svaly, což pomůže jejich lepší regeneraci, odtoku laktátu, výměně látek... Sval pracuje tak, že se při zátěži vyčerpává, má nedostatek kyslíku a není tedy schopný dostatečně pracovat. Proto je člověk unavený, bolí ho nohy. Následným protažením sval lépe zregeneruje. Ale nechci to říkat jako mantru. Je to jen můj názor. Každopádně protažení za studena k ničemu nevede.
Jsou nějaké další mýty a pověry kolem strečinku?
Napadá mě jedna věc, ne úplně ze strečinku, ale lidé dost často posilují zádové svaly kolem páteře. To je ten známý cvik, kdy ležíte na břiše a děláte záklon dozadu. Na fotbale je to velice rozšířené. Myslím, že je to jedna z nejškodlivějších věcí, co můžete udělat. Jsou to svaly, které se hodně podílejí na stoji, už tak jsou přetížené a jejich dalším přetěžováním v podobě posilování může dojít k blokádám zad a dalším problémům.
Vedete tedy tam, kde hrajete, rozcvičky?
Ne, vůbec, to jde úplně mimo mě. Ani nechci.
Pletou si lidé fyzioterapeuty s kondičními trenéry?
Setkávám se často s tím, že kondiční trenéři zabředávají do fyzioterapie, což je dobře, každý dobrý kondičák musí znát tělo a musí znát základy cvičení lidského těla, jak ho správně využít a použít. Opačně to asi záleží na tom, jak fyzioterapii uchopíte. Obecně bych řekl, že nejsme tělocvikáři, ale jsme tady, abychom dali lidem jiný směr, napravili je. My bychom měli s lidmi méně cvičit zavedené věci a víc používat ruce k manuálním technikám, které mobilizují a uvolňují. O tom jsme už mluvili v případě Ivana.
Pokud bych vás poprosil o stručnou charakteristiku vaší práce, ta by tedy zněla jak? S čím vším bych k vám měl zamířit?
Odstranění bolesti v lidském těle a náprava špatných pohybových stereotypů. Záda, kolena, svaly. Většina problémů je ze stereotypů pohybu a my musíme člověka ovlivnit tak, aby se problémy nevracely, což nejlépe vidíte na skladbě klientů. Ideální je vyléčit ty stávající, kteří místo sebe pošlou nové.
Vy jste do 18 let hrál pouze hokej za Chomutov. Proč jste skončil?
Nechci se v tom moc vrtat, ale byl jsem tenkrát vyhozený z důvodů, které pro mě byly neznámé. Bylo to komplikované, zvláštní éra hokeje v Chomutově. Ve zkratce jsem přišel na trénink pod novým trenérem a ten mi řekl, abych už dál nechodil.
Takže jste skončil v Chomutově, ale proč jste nešel jinam?
Volali mi z Kadaně, z Mostu, ale měl jsem tuhle hořkou zkušenost, dal jsem věci do skříně a nechtěl jsem hokej hrát dál. Neměl jsem chuť. Táta kamaráda z gymnázia byl ve fotbalovém klubu v Jirkově, byli v dorostenecké divizi poslední, tak se nás zeptal, jestli bychom jim nešli pomoct, že má málo hráčů. Já tam šel víceméně ze srandy s tím, že si tam půl roku zahrajeme a pak se uvidí.
A už jste u fotbalu zůstal…
Po konci dorostu přišli z vedení, jestli bych nešel do áčka v I. A třídě. Hokej jsem už nehrál, tak jsem si řekl proč ne a začal hrát za áčko Jirkova.
Nikdy vás nenapadlo, kam jste to v hokeji mohl dotáhnout? Jaký mohl být váš strop?
To se nedá tvrdit. Kdybych byl o dvě třídy lepší než ostatní, jako byl ve svém věku Jágr, tak asi hraju hokej dodnes. Tak dobrý jsem ale nebyl. Myslím, že jsem měl talent, hodně lidí mě jako centra chválilo za velký přehled ve hře, ale už se nedozvíme, na co by to stačilo.
Chybí vám hokej?
Teď už ne, protože chodím hrát druhou amatérskou ligu v Praze, což mě hodně baví. Hrají s námi bývalí extraligoví hokejisté, naposledy byl třeba Franta Ptáček, má to velkou úroveň, je to velmi dobře zorganizované. Byly doby, kdy mě to mrzelo. Přemýšlel jsem o návratu k hokeji, ale já se rychle dostal ve fotbale do Chomutova, takže z toho sešlo.
S Chomutovem jste si zahrál divizi, postoupili jste do třetí ligy. To není úplně samo sebou, hrát takhle vysoko poté, co jste se fotbalu začal věnovat až v 18 letech…
Byl jsem rychlý, měl jsem výbornou fyzičku, ale aby to nevypadalo, že jsem nějaký velký fotbalista - já ve fotbale zase takovou díru do světa neudělal. Ano, byl jsem ve třetí lize, ale hlavně jsem do zápasů chodil jako střídající hráč. A skončil jsem tam sám. Cítil jsem, že třetí liga je na mě už moc, takže jsem se sbalil a šel hrát nižší soutěže do Německa. Ale bylo to pro mě super, v Chomutově byla výborná parta, mám na to krásné vzpomínky.
Dal jste ve třetí lize gól?
Ve třetí lize ne, ale v divizi jsem se párkrát trefil, dal jsem taky v přáteláku gól druholigovému Ústí a dva góly Spartě B. Ale opravdu to na mě byla už vysoká úroveň, zvolil jsem radši německé Kotěhůlky, kam jsem jezdil dva a půl roku. V té době jsem chodil s Chomutovem dál jen trénovat.
Máte dost zkušeností z fotbalu i z hokeje. Z hokejového prostředí často zní, že jsou fotbalisté plačky. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Vnímám to úplně naopak. Všem říkám, že fotbal je bolavější a zákeřnější. V hokeji má člověk výstroj, plno věcí necítí, pokud tedy nedostane pukem do zubů nebo na nechráněné místo, kterých zase tak moc není. Neříkám, že se v hokeji nemůže nic stát, ale fotbal mi přijde mnohem nebezpečnější. Je v něm víc zranění, opravdu hodně bolí, jiná věc je ta, že fotbalisté víc simulují. Když ale někdo říká, že jsou fotbalisté primadony, tak reaguji: vezmi si kopačky, vyběhni na hřiště, strč si to třikrát proti takovým hráčům, jako byl Tomáš Řepka nebo Marek Smola, kteří budou v kolíkách, a pak mi přijď říct, jaké to bylo. Když vás nějaký brousek trefí dvakrát do holeně, není to úplně legrace. Já nastoupil v Jirnech právě proti Márovi Smolovi. Do desáté minuty mě třikrát hodil za lajnu, až jsem si říkal – zlatý hokej! Další věc je ta, že se v hokeji lépe posuzují fauly, je to víc vidět. Když vám někdo ve skrumáži šlápne na achilovku, tak je to horší.
Cítíte se být víc hokejistou, nebo fotbalistou?
Lepší jsem určitě v hokeji, takže jsem asi víc hokejista.
A pokud byste měl lístky na finále hokejové extraligy, které by se hrálo ve stejném termínu jako klíčový zápas o titul ve fotbalové lize?
Nad tím jsem v životě nepřemýšlel, vůbec nevím. Asi záleží, kdo by kde hrál. Na stadionu je určitě lepší hokej, v televizi pak fotbal. V hokeji přeju Chomutovu, jinak jsem slávista. Na stadionu bych asi tíhnul k hokeji, je víc akční, zajímavější pro lidi, fotbal mi přijde takový unavenější. Ale zase mě víc baví v televizi.
Vy jste hrál v Horních Měcholupech, odkud se drtivá většina hráčů i s trenérem Slezáčkem přesunula do Kolovrat. Proč jste se nepřidal?
Především kvůli tomu, že bydlím na Zličíně. Nemělo smysl při mém vytížení jezdit přes celou Prahu, když mám hřiště sedm minut chůze od baráku. Po konci v Horních Měcholupech jsem poprosil pana Jindru (Jiří Jindra, dnes sportovní ředitel Újezdu Praha 4), jestli by mi přes své kontakty doporučil nějaký klub, kde bych mohl hrát. Zavolal na Zličín a domluvil mi tam, že bych mohl přijít.
Kolovraty i Zličín míří nezadržitelně do přeboru. To bude pro vás docela pikantní, ne?
Všechno směřuje k tomu, že bychom se mohli potkat v přeboru. S Kubou Slezáčkem jsme dost v kontaktu, navštěvujeme se, voláme si, takže Kolovraty samozřejmě sleduju. Kuba tam odvádí neskutečnou práci, stejně jako v Horních Měcholupech. V příští sezoně nejspíš budeme soupeři. Máme dobrý mančaft, jsem spokojený, ale na druhou stranu jsem si představoval, že budu hrát někde v poklidu střed tabulky, tabáček. (směje se) Teď se blížíme přeboru, lepší soupeři, musí se víc trénovat. Ale je to příjemná starost, lepší hrát na vyšší úrovni než nižší soutěže.
Vy jste specialista na postupy, že?
Postoupil jsem už čtyřikrát: s Chomutovem do třetí ligy, se Spořicemi a Kadaní do krajského přeboru, jednou pak i v Německu. Teď to vypadá, že se mi to se Zličínem podaří popáté. Kdo chce postoupit, asi by mě měl angažovat. (směje se)
Máte ještě nějaké fotbalové sny?
Ne, ani jsem je nikdy neměl. Moje fotbalová kariéra, jestli to tak můžu nazývat, předčila veškerá očekávání. Že jsem hrál třetí ligu za Chomutov, to pro mě byla obrovsky významná věc, které si hodně vážím. Do Chomutova na fotbal jsem chodil jako malý kluk a nikdy mě nenapadlo, že budu s místními legendami, jejichž jména v Praze nikomu nic neřeknou, nastupovat za jeden tým, navíc v takhle vysoké soutěži. A mně se to povedlo dva roky poté, co jsem se začal fotbalu věnovat. Už nikdy mě ve fotbale nemůže potkat nic lepšího, než že jsem na starém chomutovském stadionu hrál s těmi, na které jsem se chodil dívat. Bylo to fantastické.
KDO JE MARTIN ŠLAJCHRT
Útočník Zličína, který má za sebou ve 32 letech zajímavou sportovní minulost. Až do 18 let se věnoval výhradně hokeji, když skončil na bruslích, nazul kopačky a postupně prošel Jirkov, Chomutov, nižší soutěže v Německu, Spořice a Kadaň. Když se stěhoval do Prahy, zamířil do Horních Měcholup, tady působil rok a půl. Před touto sezonou se většina členů A-týmu z Horních Měcholup přesunula do Kolovrat, ale Šlajchrt odešel do Zličína, kde bydlí. S ním teď útočí na postup do Pražská teplárenská přeboru, byl by to už jeho pátý postup s pátým fotbalovým týmem. Osm let pracuje jako fyzioterapeut, nedávno se díky jeho péči vrátil na hřiště jeho spoluhráč Ivan Merta, stará se i o další fotbalisty nejen z pražských klubů. „Už když jsem hrál fotbal, chytla mě třísla, absolvoval jsem vyšetření a rezonance asi u pěti doktorů, nic mi nepomohlo. Pak jsem se dostal k jedné šikovné fyzioterapeutce, která mě téměř po ročním trápení bolesti zbavila. To mě utvrdilo v tom, že je fyzioterapie fantastická profese a má smysl ji dělat,“ říká Šlajchrt.