Kdepak do kina v jižních Čechách, hurá na Admiru!

Věrný fanoušek, to je pro každý fotbalový klub doslova poklad. Právě takovým srdcařem se může pochlubit divizní Admira. A světe div se, nadšenec, který za poslední léta vynechal jen jeden domácí zápas, ani nebydlí v hlavním městě! Žije kousek od Třeboně, ale každých čtrnáct dní vyrazí z útulného jihu do Prahy, aby viděl v Kobylisích, jak si jeho Admira povede. „Je to nádhera, vypnu mobil a užívám si s rodinou pohodu,“ říká nadšeně třiačtyřicetiletý PAVEL ŠINDELKA.

Nikdy fotbal nehrál, tvrdí, že na to nemá postavu, ale to neznamená, že by míči kopanému, jak se historicky téhle hře říkalo, nepropadl. Pochopitelně se hned nehrnul do Prahy, ale na zápasy chodil v rodném městě a jeho okolí. „Začal jsem fandit Dynamu České Budějovice, které má shodou okolností černobílé barvy jako Admira. Fotbal - to je pro mě pohoda, kamarádi, pivo, klobása. To je ta pravá zábava,“ vzpomíná na své fanouškovské začátky.

Nebýt nepříjemného zážitku, možná by i Dynamu věrný zůstal. Jenže parta tamních chuligánů všechno zhatila. „Napadli mě. Jen tak, asi proto, aby si do někoho kopli. Měl jsem s sebou desetiletého syna. A ještě u toho řvali nadávky. Tam se to zlomilo, řekl jsem si, na tohle já přece chodit nemusím,“ popisuje Šindelka, proč se mu nechtělo dál fandit jihočeské fotbalové jedničce.

Na fotbalech se potkával se svým kamarádem z dětství Josefem Němcem, který na Admiře trénuje děti do 14 let. Právě on přilákal nového příznivce do pražských Kobylis. „Potkávali jsme se na fotbalech mimo Prahu a on říkal, ať se přijedu na Admiru podívat, tak jsem to jednou udělal,“ vysvětluje Šindelka.

A prostředí v klubu z Prahy 8 na něj udělalo velký dojem. „Fandilo se tam slušně, to byl základ,“ neskrývá člen fanouškovské skupiny OldBoy´z. Nechtěl brát děti někam, kde by z ochozů pršely nadávky. Admira byla v tomhle směru ideální. „Asi jsem pro někoho podivín, že jezdím z vesnice takovou dálku někam mezi paneláky na fotbal. Ale já si to fakt užívám.“

Jakmile na fotbal do Kobylis vyrazil, podlehl kouzlu klubu vyznávajícímu černobílé barvy, který momentálně vede divizi A a v minulosti hrál i třetí ligu. Leckoho napadne, že kdyby se přestěhoval do hlavního města, měl by to na fotbal blíž a ušetřil by čas. To ale Šindelka odmítá. „Už jsem v Praze bydlel. Já ale prostě patřím do jižních Čech, jsem tam šťastný,“ vykládá a hlas mu jiskří nadšením.

Klidně oželí film v kině, počká dva roky a podívá se na něj doma v televizi. Místo toho pravidelně vyráží s rodinou na fotbal. Tvrdí, že si to na tribuně Admiry užijí všichni. „Pro děti jsou tam dvě hřiště, žena si pokecá s holkama, které doma nevídá,“ popisuje, že návštěvy Prahy nemají kouzlo jen pro něj. „Děti se na Admiru vážně těší. Malá Jitka ještě pořádně nemluví a pokaždé křičí houpy, houpy, protože ví, že je na fotbale houpačka. Syn zase září, protože se těší na želatinové myši, které děti při návštěvě dostanou.“

Pohodový chlapík při vyprávění zážitků z Admiry zvážní jen občas. Přijde to třeba ve chvíli, kdy zazní dotaz, jak by se zachoval, kdyby jeho žena nechtěla na fotbal jet. „Kdyby tohle přišlo, tak ať si chystá rozvodové papíry. Nejsem nějaký uzurpátor, ale přece je to změna i pro ni, jelikož je na mateřské. Jsme na vesnici, tak říkám, že nemusí pořád koukat jen slepicím do očí,“ vypálí okamžitě.

A tak každých čtrnáct dní vyráží čtyřčlenná skupinka na fotbal do Prahy. Dvě hodinky v autě, když není zácpa. Z fanoušků, kteří chodí do admiráckého kotle, bývá na stadionu mezi prvními. Postará se o vyvěšení vlajek, koupí dvě piva a jde se na věc. Po utkání pro změnu Šindelkovi odcházejí mezi posledními. „Když je teplo a hraje béčko, tak někdy zůstaneme a zafandíme. Přijde mi to tam ale trochu jiné. Jsou tam tátové, a to pořád slyšíte: Franto nebo Pepo. Místo aby řvali heja, Admira,“ nabízí svůj pohled na rezervní tým.

Jeho místo na stadionu Admiry je jisto jistě v kotli, jinam by nešel. „Co bych tam dělal? To bych mohl rovnou sedět doma. Chodím jen a jen do kotle,“ tvrdí.

Má radost, když může mužstvo podpořit. Občas zazní i nějaká výtka, ale jde o pohodovou konfrontaci. „Když máme nějaké výtky, tak si nás vyslechne i trenér Franta Peřina. Atmosféra je taková domácká, všichni se chovají slušně,“ líčí nadšeně. Pokud pak přijde řeč na fotbal doma s kamarády, sem tam slyší, že jezdí za namyšlenými Pražáky. Na to má ale ráznou odpověď: „Oni tam takoví nejsou. Je to přátelské od chvíle, kdy projdete bránou, přes prodavače piva, klobás až po hlasatele Aleše Pivodu a jeho hlášky.“

Na Admiru vyrazil mnohokrát, pravidelně se snaží jezdit od léta 2017. Dřív se spíš dostal na venkovní zápasy, teď jsou ale jeho mače v Kobylisích. „Jezdím jen na domácí zápasy Admiry. Ty venkovní nedám kvůli práci. Dělám pro pražskou firmu, která má pobočku v Budějovicích. Co se týče poslední doby, mám tam jen jednu absenci, když jsem odjel na dovolenou do Chorvatska. To fakt nešlo udělat, klukům jsem se omluvil, že tisíc kilometrů kvůli tomu zápase nepojedu,“ dodává s tím, že venku byl naposledy v Přešticích. „Sešli jsme se tam a odfandili to.“

Když přišla řeč na volno v Chorvatsku, Šindelka tvrdí, že Admiru na dálku nesledoval, i když by díky internetu mohl. Chtěl si ale vyčistit hlavu. „Na dovolené jsem byl po třech letech, takže jsem vypnul telefon, nechtěl jsem mít žádný kontakt, jen jsem si lehnul a nedělal nic. Potřeboval jsem si prostě odpočinout. Povedlo se,“ říká chlapík, který o sobě hrdě tvrdí, že miluje jihočeské rybníky i komáry. Ale do Prahy se rád zajede mrknout na paneláky, jednou za čtrnáct dní mu to však úplně stačí.

Možná se to nezdá, ale tenhle admirácký koníček není úplně nejlevnější. „Byla by za to slušná dovolená, dobře to vím,“ pokývá hlavou. „Na druhou stranu se snažím šetřit, makám jak blbej, nechodím po hospodách. Jasně, občas si pivo dám, ale není to tak, že bych chodil každý den,“ dodává.

A tak každých čtrnáct dní zvládne svých 300 kilometrů za Admirou a zpět. Když se přidají náklady na občerstvení, vyjde výlet na tisícovku, někdy i patnáct stovek. A dřív si dokonce nenechal ujít ani přípravné zápasy. Letos mu to ale nevyjde.

„Nevychází mi to finančně ani v práci. Musím něco pošetřit, manželka si přála jet v červnu na dovolenou,“ vysvětluje. Že by ale kvůli tomu nabral v kotli Admiry „áčko“, tak to ani náhodou. Všechno je vymyšlené ideálně. Odjezd 7. června, o týden později návrat. „Čtrnáctého budeme doma, patnáctého mám narozeniny a šestnáctého června hraje Admira doma. Vyjde to skvěle, bude to poslední domácí zápas,“ směje se spokojeně.

Možná mu klub jeho srdce dá jako dárek postup do třetí ligy. „Admira musí být pořád první, pak je to v pořádku,“ směje se. „Uvidíme, jak to dopadne. Je pravda, že když se ve třetí lize hrají vložené středy, tak bych se na taková utkání kvůli práci nedostal.“

Z každého slova je cítit, jak má Admira místo v jeho srdci. Zároveň ale zdůrazňuje, že absolutní fanatismus neuznává. „Vím, že život není jen Admira. Mám samozřejmě vlajku, šálu, triko nebo nějakou tu samolepku.“

Podruhé při povídání zvážní, když přijde řeč na možnost, co by říkal na to, kdyby třeba jednou na Admiře pojmenovali po věrném fanouškovi nějaký koutek v areálu. Téhle cti se nedávno dostalo bývalému sekretáři, admirácké legendě Josefu Vavruškovi. Nic podobného ale Šindelka nechce. A má jasno proč. „Tohle nepotřebuji. Navíc, kdo by si třeba po patnácti letech na někoho, jako jsem já, vzpomněl. Pan Vavruška je osobnost, žije pro fotbal na Admiře šedesát let. Ten si to zaslouží. Mně úplně stačí, že mi je na Admiře dobře,“ tvrdí.

V kotli Admiry se schází s generací čtyřicátníků. To mu stačí ke štěstí. Jak dlouho to ale může partičku fotbalových nadšenců bavit? „Dokud bude chodit tahle parta, proč to nevydržet do padesáti nebo třeba ještě později. Opravdu si to užíváme. Teď je to samozřejmě nejlepší, když je Admira v čele a vyhrává. Hodně chlapů žije tím, že se musí postoupit. Já jsem v tomhle směru v klidu. Je super dávat hodně gólů a být v čele tabulky. Ať nám to na Admiře vydrží!“

Tento článek vyšel v zimním vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE