Foto: Pavel Jiřík st.
Síla hlasu funguje

Síla hlasu funguje

Lukáš Srba z fotbalových Cholupic s kolegyní Ditou Horochovskou už více než dva roky pomáhají fyzicky postiženým lidem.

Sám přiznává, že když vyběhne na hřiště, je z něj trochu jiný člověk. Emotivnější. Výbušnější. Když však svlékne dres, věnuje se LUKÁŠ SRBA, obránce Cholupic, velmi úctyhodnému projektu: společně s Ditou Horochovskou založili spolek SILOU HLASU, v rámci kterého vyučují v kurzech ovládání počítače hlasem pro handicapované. Zatímco Srba nemá žádný zdravotní problém, jeho kolegyně Horochovská může hýbat pouze hlavou. „Společně jsme si parádně sedli po všech stránkách, jeden bez druhého bychom tuhle práci nedělali. Věříme, že má smysl,“ říkají.

Jak tenhle projekt vznikl?
Lukáš:
Dostal jsem nabídku pracovat v organizaci, která se zabývala ovládáním počítače hlasem. Tam jsem potkal Ditu - hned jsme si rozuměli a školili spolu. Klapalo to mezi námi lidsky, máme stejný humor, fungovala mezi námi správná chemie od prvního okamžiku. Po čase se nám v té organizaci přestaly líbit nějaké věci, tak jsme řešili, jak dál.


Co přesně se vám nelíbilo?
Lukáš:
Tenhle projekt je ojedinělý a unikátní. Organizace pobírala finance na chod i na kurzy z peněz Evropské unie, což bylo úžasné, ale také to znamenalo velký závazek, protože museli za určitou dobu proškolit určité množství klientů. Ke konci každého projektu potom nebyl dostatek lidí, pro které byl kurz vhodný, komu by především pomohl. Takže se stalo třeba i to, že jsme museli učit člověka, který o to neměl zájem. Bylo jasné, že ovládání počítače hlasem ani nebude používat. Mentálně nebyl vyspělý, takže nám třeba po dvouhodinové cestě za ním řekl, že ho to nebaví a že se chce radši koukat na Mrazíka. To byl jeden z prvních impulzů, že to takhle dělat nadále nechceme, že je to ztráta našeho času i času konkrétního klienta. Zároveň ovšem chápeme, že pokud by organizace nesplnila správný počet vyškolených klientů, dostala by pokutu, takže někdy museli vzít opravdu kohokoli. Jednoho dne jsme si s Ditou řekli, že takhle už to dál nemá cenu. Důvodů odejít bylo více. Věděli jsme ovšem, že je nám spolu dobře a že bychom chtěli i spolu a po svém pracovat. Založili jsme si vlastní organizaci SILOU HLASU. Nechceme hodně peněz, nechceme žádat o podporu z Evropských fondů, abychom tím pak byli jakkoliv limitováni. Sháníme si peníze od sponzorů a hledáme vhodné klienty, kterým bychom opravdu pomohli.

Chápu, není to pro každého.
Lukáš: Je to pro každého, kdo nemá větší problémy s mluvením, ale i když problémy má, není vyloučené, že mu nepomůžeme.
Dita: Je to velmi individuální. Pokud někdo špatně mluví a nejde mu to, přesto chceme, aby si školení vyzkoušel, a třeba program přizpůsobíme jeho hlasu. Vždycky se snažíme najít optimální řešení. V programech lze udělat i hlasové adaptace. Někdy se následně zjistí, že to jde lépe, než jsme si mysleli. Primárně učíme osoby s poškozením jemné motoriky horních končetin, což jsou lidé, kteří se s nějakým handicapem narodili, nebo jsou to lidé po úrazech. Tedy ti, kterým se ze dne na den změnil život.

Máte představu, kolik takových lidí v Česku je?
Lukáš: Víme, že se ročně v Česku dostane na vozík kolem dvou set lidí. Jsou to i senioři, ale také lidé po úrazech, jako jsou skoky do vody, autonehody. Klienti, kteří tenhle program ocení, tady jsou.
Dita: Ze statistik nejde vyčíst, jak těžký má člověk handicap, protože jak už bylo zmíněno, pro člověka, který je fyzicky i mentálně postižený, hlasové programy nejsou.
Lukáš: Další věc je, že hodně vhodných klientů o téhle možnosti vůbec neví. Program vyvinul profesor Nouza se svým týmem na Technické univerzitě v Liberci asi před patnácti lety. My pak někam přijdeme, ukážeme to a slyšíme: ´Ty jo, to je super novinka.´ Tyhle programy přitom neměly sloužit pro handicapované lidi. To celé vydupala Dita. Byly to programy na ovládání strojů.

Jak jste to udělala, Dito?
Dita: V patnácti letech se můj zdravotní stav zhoršil. Do té doby jsem pracovala na počítači levou rukou, kterou jsem v omezené míře zvládala všechno. Když už to dál nešlo, začala jsem hledat variantu, jak aspoň na počítači začít fungovat samostatně. Náš rodinný přítel Milan Boehm zjistil, že se v Liberci vyvíjí tyto programy, a tak jsme se s nimi spojili, řekla jsem jim svůj příběh a zeptala se, jestli bych programy mohla zkusit pro osobní potřebu. Byl to pokus - omyl, protože programy měly umět obsluhovat stroje, ale nepočítalo se s tím, že by díky nim lidé ovládali počítače. Dávala jsem vědcům v Liberci podněty a časem se to rozjelo.
Lukáš: Dita je opravdu průkopnice, podílela se na vývoji od samého začátku. Má s těmito programy logicky nejvíc zkušeností.

Vaše začátky byly asi těžké, že?
Lukáš: Byly. Byl jsem jen já a Dita, neměli jsme prostory, peníze, kontakty, vůbec nic. Tedy měli jsme Ditu a společnou myšlenku, ale nic moc dalšího. Na samotný rozjezd jsme získali peníze ze sbírky a z financí od přátel. Nyní si sháníme prostředky, abychom mohli jezdit za klienty, a ti si mohli zakoupit programy, což je hrozně těžké.

O jakých částkách se bavíme?
Lukáš: Školíme s programy MyVoice a MyDictate a jejich cena je něco přes 11 500 korun. K tomu je potřeba koupit mikrofon za čtyři tisíce korun. Mikrofonů je víc, ale u tohoto typu máme vyzkoušeno, že opravdu funguje a nejsou s ním problémy. Když si někdo chce programy zakoupit, je to následně uznané jako kompenzační pomůcka a z 90 procent nákup hradí Úřad práce, pokud si klient vyřídí žádost. Může to ale trvat třeba půl roku. Většinou to lidé dělají tak, že si peníze seženou sami a zpětně řeší, aby jim to úřad proplatil. Nebo se snažíme sehnat sponzory my. Mzda nás obou a náklady spojené s cestováním za klientem vyjdou na 35 tisíc korun. Vyškolení klienta mimo Prahu a zakoupení programů se tedy může vyšplhat na 50 tisíc korun, které sháníme od sponzorů.

Je jich dost?
Dita: Začali jsme v prosinci 2016, takže už nás znají, už k nám mají důvěru, ale začátky byly těžké. Když jsme od někoho chtěli získat finance, tak to kvůli naší krátké historii bylo složité. Pomohla nám spolupráce třeba s Centrem Paraple, které zná v Česku i ten, kdo nemá v rodině vozíčkáře. O ně jsme se mohli opřít. Lukáš mohl dát výpověď ve staré práci a začali jsme náš projekt dělat naplno.
Lukáš: Pořád udržujeme se sponzory osobní vztahy a dojíždíme za stávajícími, ale také za těmi novými, kteří nás ještě neznají. Je potřeba ukazovat jim programy, aby viděli, že je to opravdu smysluplné. Když to lidé vidí, tak říkají, že je to bomba, a rovnou se ptají, jak to chceme do budoucna vyvíjet.

Kolik lidí už jste proškolili?
Lukáš: Jedenáct, další čtyři klienty máme předjednané. Máme radost hlavně z toho, že to těch jedenáct lidí opravdu používá. Dřív se proškolilo padesát lidí za dva roky a používali to dva.
Dita: Pro nás není důležitá kvantita, ale kvalita.

Jak dlouho trvá, než se někdo naučí programy ovládat?
Dita: Když klienta školíme jednou týdně tři hodiny, tak za pět, šest týdnů je schopný počítač díky programům ovládat hlasem. Pokud třeba v půlce školení vidíme, že mu to jde, počítač mu půjčíme, čímž se celý proces hodně urychlí. Lidé pracují na našem notebooku, nemusejí si ho kupovat. Pak zjistí, jestli jim to pomůže, a začnou shánět peníze. My jim počítač necháme do doby, než si příspěvek vyřídí.
Lukáš: To je hrozně důležité, že nepřijedeme a neřekneme: ´Tady to máš a můžeš si to koupit.´ My mu půjčíme počítač třeba na měsíc, pak se může rozhodnout.

Jsou to tedy dva programy?
Lukáš: Ano, jeden je na komplexní ovládání počítače a druhý je na psaní po slovech. Klientovi musí někdo pouze fyzicky zapnout počítač, potom už je každý svým pánem a může vše udělat hlasem. Jednou jsme se dozvěděli, že si pán programy koupil, neoslovil nás, nefungovalo mu to, tak vše hodil do šuplíku. Pak jsme se ho ptali, jestli měl nastavený profil pro muže, protože jsou profily pro muže a pro ženy. Zaškolení tedy není důležité, ale spíše nezbytné.
Dita: Je spousta věcí, které má člověk tendenci dělat špatně. Když mu program nerozumí, tak začne mluvit nahlas, skoro až křičet. Dělá to každý, je to přirozené, ale špatné. Kdyby nás klienti neměli, tak se nikdy nemohou naučit veškerý potenciál programů.

A ten je tedy jak velký?
Dita: Na počítači uděláte úplně všechno. Mám částečný úvazek v jedné organizaci, kde dělám administrativu - můžu vytvářet tabulky, psát e-maily, dělat cokoliv na internetu. Neumím si představit něco, co bych nemohla na počítači dělat, co by mi nešlo.
Lukáš: Můj táta má organizaci pro seniory, právě tam dělá Dita administrativu. Když klienty proškolíme a osloví nás, že mají zájem o práci, tak se snažíme pomoct i v tomhle směru. 

Vy jste mi, Dito, říkala, že díky programům máte text hotový rychleji, než pokud byste ho psala rukou. Jaké jsou časové rozdíly?
Dita: Co se týče manipulace s myší, tak ta může být pomalejší, ale e-maily mám opravdu napsané rychleji, protože je diktuji po slovech. Většina lidí neumí psát deseti prsty, takže jim psaní trvá dlouho. Využívám zrychlené povely, třeba stačí říct ´tučné písmo´ a text se mi vytuční. Něco je rychlejší, něco pomalejší. Ale má to smysl. Školíme i lidi, kterým odumírá svalová hmota. Třeba ještě zvládnou práci na počítači jednou rukou, ale vědí, že do budoucna už to nepůjde. A tohle je dobrá varianta.

Lukáši, vy žádný zdravotní handicap nemáte. Jak těžké je pro vás školit, když se nemůžete přesně vžít do pocitů vašich klientů?
Lukáš: Jsem schopen vyučovat, ale funguji hlavně jako technická podpora, řeším nastavení mikrofonu, nainstalování programu. Samotné školení vede Dita, takhle to máme rozdělené. Já jsem řidič, dělám technické věci a jsem prodloužená ruka Dity. Jeden bez druhého nejsme schopní fungovat.

Sám byste nikoho nevyškolil?
Lukáš: Já bych to asi bez Dity nedělal. A myslím, že Dita by to nedělala beze mě.
Dita: Určitě ne. Pro lidi je moc důležité, že vidí mě, protože znám jejich potřeby, dokážu se vcítit do jejich situace. Přijedu a řeknu jim, že jsem dřív taky nemohla ovládat počítač, ale teď už můžu. Někteří lidé jsou skeptičtí, řeknou, že už to viděli a moc jim to nešlo. Pak ale vidí mě, že ten počítač fakt neotevřu, že ho fakt nezapnu, a přesto dokážu udělat to, co by si přáli. Pak to má význam. Ale chápu. Když jsem nemohla přijet školit v předchozí organizaci, dorazil zdravý kolega, otevřel si počítač, nandal si mikrofon, něco těm lidem ukázal a je to logicky moc nenadchlo.
Lukáš: Protože si říkali, že kdyby byl nějaký problém, tak ho lehce vyřeší. Myslím, že 80 procent úspěchu je, když Dita ukáže, že to opravdu funguje.
Dita: Jsem pro lidi taková motivace. Měli jsme klienta, který neměl moc trpělivosti, nešlo mu to a říkal, že není možné se to naučit. Já jsem mu říkala, že všechny zprávy, které mu píšu, tak píšu hlasem. Tím pádem má motivaci. Pokud by to ukazoval Lukáš, asi by mu lidé tolik nevěřili, že to jde. Asi by to nebylo tak úspěšné.

Zmínila jste trpělivost. Ta je asi klíčová, že?
Dita: Trpělivost je strašně důležitá. Když nemůžete jinak než hlasem, tak neřešíte, jestli vám práce trvá pět hodin místo dvou, to je jedno. Důležité je, že získáte zpátky soukromí. Když jsem na počítači, je to pro mě jediný druh soukromí. Ke všemu v životě, co dělám, potřebuji druhou osobu. Když chci někam jet, sama to nezvládnu. Když si ale sednu k počítači, je to můj svět, napíšu, komu chci, aniž by o tom někdo věděl. Přečtu si, co chci, můžu objednat dárek, to nejde slovy popsat.
Lukáš: Dita to má tak, že když potřebuje odejít člen rodiny jako třeba maminka, dá Ditu k počítači a ona si tam vyřídí, co potřebuje. S počítačem má propojený i telefon, takže si může zavolat, kdyby se něco dělo. Nebo jen tak, samozřejmě.

To jsem se právě chtěl zeptat, jestli jsou programy funkční i pro mobilní telefony?
Lukáš: Jen na některé, které jsou drahé. A dá se přes ně hlasem vytáčet čísla a přijímat hovory. Máme myšlenku, kterou právě zkoušíme realizovat, že bychom chtěli pomoct vývoji programů, díky kterým by bylo možné ovládat hlasem celou domácnost. Jednou třeba nastala situace, že se Dita s maminkou vracely z chaty, maminka Ditu dala do bytu a zabouchla si klíče. Pokud by se domácnost dala ovládat hlasem, tak by se to vyřešilo rychle. Je to naše vize, na které začínáme pracovat. Chtěli bychom, aby bylo možné ovládat žaluzie, televizi… Rádi bychom do toho zahrnuli i seniory, aby taková věc měla větší uplatnění. Zase ale musíme shánět sponzory. Dají se najít, většinou je to ale přes nějaké doporučení. Když někomu napíšeme, kdo jsme a co děláme, často ani neodepíší. Pokud dostanete kontakt přes známé, tak reagují.
Dita: Se sponzory udržujeme osobní vztah, jdeme za nimi a osobně jim poděkujeme. Skoro všichni nás po prvním roce podpořili i podruhé, což je nejlepší vysvědčení. A někteří už píší, že nás podpoří i dál. Přeje nám také to, že je čím dál víc lidí, kteří nechtějí podporovat velké organizace, u kterých nevědí, kam přesně peníze půjdou.
Lukáš: Když se dělá v televizi sbírka na Centrum Paraple během charitativního večera, tak se vybere třeba 15 milionů korun. Někteří sponzoři chtějí podpořit menší projekty.
Dita: My bychom bez nadsázky ani nevěděli, co s tolika penězi dělat. Náš rozpočet na rok je mezi 400 až 500 tisíci korun. To nám stačí na to, abychom mohli za klienty jezdit a vše fungovalo. Jsou v tom zahrnuté cesty, programy i náš plat, abychom to mohli dělat.

Co kdybyste tuhle práci přestali dělat?
Dita: Není tady nikdo jiný, kdo by to dělal správně nebo dělal něco podobného.
Lukáš: Máme sice ještě částečné pracovní úvazky jinde, ale projekt SILOU HLASU děláme naplno, každý den. Chceme se tomu opravdu věnovat, jinak by to nemělo smysl.

Jaká je vaše roční kapacita? Kolik klientů můžete zvládnout?
Dita: Dvakrát týdně můžeme vyjet mimo Prahu, zbývající dny můžeme školit v Praze.
Lukáš: Zároveň musíme shánět sponzory, bez kterých by to opravdu nešlo. Je to tak půl na půl. Tak deset klientů za rok, to je náš strop.

Lukáši, využíváte při shánění sponzorů i své kontakty z fotbalového prostředí?
Lukáš: Klukům v kabině jsem to říkal, ale prozatím z toho nic moc velkého nebylo. Dostal jsem pár tipů, na koho se obrátit. Myslím si ovšem, že ten čas přijde. Říkali, že je to zajímavá věc. Navázali jsme ale kontakt s ligovými Teplicemi, kde je naším velkým pomocníkem a především velikou oporou doktor Kunz, který pro klub opravdu žije a dělá různé sociální akce. Dělá pro Teplice opravdu úžasné věci. Pan Kunz nám hodně pomáhá třeba s vyhledáváním vhodných klientů, ale také nás doporučuje důležitým kontaktům, které by nás mohly finančně podpořit. V Teplicích mají projekt Žlutomodrý sen, kdy handicapované lidi provedou po stadionu, seznámí je s fotbalisty, což se nám moc líbí. Není to tak, že by nám Teplice dávaly peníze, ale propojují nás s dalšími potenciálními sponzory. Máme dohodnuté například i to, že pokud najdeme klienta z Teplic nebo okolí, tak ho můžeme vyučovat v prostorách stadionu, což se letos bude i realizovat. V tomhle směru jsou Teplice mezi ligovými kluby průkopník. I když se to části fanoušků, která vzkazuje, že by se měli v klubu raději soustředit na fotbal, nelíbí, tak my jsme z toho nadšení. Jsme na začátku a uvidíme, kam se naše spolupráce posune.

Je Lukáš lepší fotbalista nebo školitel?
Dita: Tak to je hodně těžká otázka. Nechceš si odskočit na záchod?
Lukáš: Dávej si pozor!
Dita: Lukáš je famózní fotbalista. Byla jsem se na něj v Cholupicích několikrát podívat, ale Lukáš školitel a Lukáš fotbalista, to se nedá vůbec porovnávat.
Lukáš: Na hřišti se chovám jinak než v osobním životě. Během zápasu jsem blázen, hrozně nerad prohrávám. Zároveň když vidím ty osudy kolem sebe, začínám o všem víc přemýšlet. Na hřišti jdu pořád do všeho po hlavě, ale jak poslouchám různé příběhy a vidím, co všechno se může stát…

Jak dlouho už jste v Cholupicích?
Lukáš: Třináct let, v mužské kategorii jsem nehrál jinde a už ani nikam jinam nepůjdu. To si neumím představit.

V čem je kouzlo Cholupic?
Lukáš: Prostředí, lidi, mám to tam rád. Beru to tak, že jsme vesnický klub, který sídlí v Praze. Chodí na nás dost lidí, při zápasech máme opravdu domácí prostředí. Pár let zpátky jsme měli výborný mančaft, mluvilo se dokonce i o postupu do divize. Pak odvolali trenéra Kahleho, s ním odešlo snad deset kluků a celé to lepíme znovu. Doufám, že se začne blýskat na lepší časy. Prožili jsme si těžké období, byli jsme ve fázi, že se muselo volat hráčům, kteří už skončili, abychom dali tým vůbec dohromady. A právě bývalí hráči Jirka Brabec s Alešem Burdou teď Cholupice trénují, chtějí to zase pozvednout a mám pocit, že to bude dobré. V téhle sezoně bychom určitě chtěli hrát o postup do I. A třídy. Byli jsme i na soustředění, snad budeme na jaře nadupaní.

Řídíte projekt Silou hlasu. Jak důležitá je síla hlasu při fotbale? A jak ji využíváte?
Lukáš: Já vždycky strašně řvu, kluci mi říkají, ať tolik neřvu. Takže síla hlasu funguje. To může potvrdit i Dita.
Dita: Je pravda, že Lukáš název naší organizace velmi zosobňuje. Umí se rozvášnit v pozitivním i negativním smyslu toho slova, což jsem poznala ještě v osobním životě, takže jsem nebyla překvapená, když jsem ho na hřišti viděla.

Víte o někom z fotbalového prostředí, kdo se věnuje práci s handicapovanými jako vy?
Lukáš: O nikom takovém nevím.
Dita: Dokud s tím člověk nemá osobně co do činění, tak se často nezajímá. Tak to bývá.
Lukáš: Lidé si nepřipouštějí, že by se jim něco takového mohlo stát. Já o tom taky nepřemýšlel, než jsem tohle začal dělat. Jako malý jsem skákal do vody z výšky s tím, že se nic nemůže stát. Když to teď vidím, dávám si pozor, protože stačí málo a může to mít fatální důsledky. Nikomu nic nevyčítám, lidi, kteří se o to nezajímají, chápu.

Poslední otázka, trochu odlehčená: v Cholupicích hrajete třináct let. Nikdy vám nevadilo, že máte hřiště z kopce?
Lukáš: Nikdy mi to nevadilo, ale vím, že se shánějí peníze, aby se hřiště narovnalo. Snad už se i nějaké sehnaly. I kdyby to zůstalo, tak já už to za ty roky nevnímám. Nikdy mi to tak nepřišlo. Když se o tom tak bavíme, tak jako kapitán, když jsem vyhrál los, jsem si rád bral první poločas tu stranu, abychom hráli dolů. Ve druhém poločase se mi hrálo lépe nahoru.


CO JE PROJEKT SILOU HLASU?
Díky moderním technologiím se Lukáš Srba s Ditou Horochovskou snaží posouvat lidi s těžkým fyzickým postižením na cestě k lepšímu životu - pomocí hlasu totiž lze ovládat počítač. Vědci z Technické univerzity v Liberci s pomocí Horochovské, která může hýbat jen hlavou, vyvinuli a modifikovali program, který byl původně určený na ovládání strojů. Kromě toho, že oba školí těžce fyzicky postižené klienty, shánějí také sponzory na to, aby se této činnosti mohli věnovat. V tuhle chvíli třeba probíhá sbírka na nové auto, aby mohli navštěvovat i mimopražské zájemce o školení. Na webových stránkách silouhlasu.cz naleznete také ukázku ovládání počítače hlasem a další informace. Můžete se stát i fanoušky na Facebooku: www.facebook.com/SILOUHLASU.

Tento rozhovor vyšel v zimním vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE