Když se něčeho bojím, jdu do toho, říká Nebřenský z Hostivaře

Prakticky celou kariéru ho provází jeho o dva roky mladší bratr Daniel. Oba odmala kopou za Hostivař, byť Jan Nebřenský se v úplných začátcích mihl ještě v Horních Měcholupech. „S bráchou jsme se hrozně dlouho míjeli. Vždy, když jsem šel do vyšší věkové kategorie, on se posunul do té, ze které jsem zrovna odcházel.“

Vždy toužili po tom, aby si zahráli spolu. „Zjistili jsme totiž, že se krásně doplňujeme. On si vždy hodně rozuměl s balonem a hrál chytře a já jsem to zase více oběhal,“ usmívá se s tím, že sen si poprvé splnili někdy ve starších žácích, když se slučovaly kategorie. „Neustále jsme se na hřišti hledali, za což nám někdy spoluhráči i nadávali. Prostě jsme na sebe byli zvyklí a trochu fixovaní.“

Momentálně však souhra ve stylu „já na bráchu, brácha na mě“ bohužel tolik nefunguje. „Dan má velké problémy s kolenem,“ vysvětluje. „Tuto sezonu se snažil vrátit do přeboru, který pro něj vždy byl sen. Fotbal má totiž oproti mně víc v srdci, já měl přece jen víc aktivit. Ale zranění mu letos dovolilo odehrát jen pár minut.“

Přebor tedy ochutnává především Jan. Postup do něj byl jednoznačným vrcholem jeho kariéry. „Vždy jsem ho chtěl hrát a teď se to konečně povedlo. A vážně si ho užívám i díky kolektivu, který se v Hostivaři povedlo vytvořit, fotbalově mě to naplňuje,“ vypráví. Rozdíl oproti I. A třídě je prý značný. „V přeboru má každý hráč kvalitu. Na rozdíl od nižších soutěží, kde se posty občas lepí hráči, kteří nejsou na takové úrovni.“

Kvůli zlomenému žebru, následku souboje v jednom ze zápasů za B-tým, v probíhající sezoně přes měsíc nehrál. Vrátil se však ve velkém stylu, ČAFCe dal dva góly. „A to jsem si doma zapomněl kopačky, takže jsem hrál v půjčených,“ culí se. „Přitom jsem se po tom zranění paradoxně necítil fyzicky dobře. Na druhou stranu jsem díky pauze měl velkou chuť do fotbalu a bylo to znát.“

Než se stal fotografem, dělal Jan Nebřenský „u vody“. „Vystudoval jsem vodohospodářství na stavební průmyslovce a tomuto oboru, který se mi líbil i proto, že má blízko k přírodě, jsem se pak věnoval i pracovně,“ vzpomíná na dobu, kdy se nechal zaměstnat u Povodí Vltavy. „Byla to skvělá práce. Velká řeka a na ní spousta krásných staveb. Navíc jsem se dostal na zajímavou pozici, takže jsem spolupracoval se spoustou zkušených lidí, kteří Vltavu utvářejí už léta.“

Po třech letech, když mu bylo třiadvacet, změnil zaměstnání. U vody však zůstal. „Ale u špinavé. Nastoupil jsem za kamarádem do Pražských vodovodů a kanalizací. Během pěti let mě tahle profese protáhla de facto po celé republice,“ prozrazuje. „Byla to také zajímavá práce, ale jak už jsem říkal, špinavá. Dělali jsme totiž vyloženě v kanalizaci, měřili jsme průtoky a hydrauliku a na základě toho jsme pak vytvářeli modely odvodnění měst.“

Už v době, kdy, s nadsázkou řečeno, lezl kanály, se však věnoval focení. „Bavilo mě už od nějakých patnácti let, ale dlouho jsem fotil jen takzvaně do šuplíku. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych se tím někdy mohl živit. Nepovažoval jsem se za někoho, kdo by v tomto oboru mohl být konkurenceschopný,“ přiznává.

Poslední čtyři roky už ale měl focení jako vedlejší činnost. „V jednu chvíli se to nějak utrhlo. Dostal jsem poprvé zaplaceno za kšeft a zjistil jsem, že se tím dají vydělat hezké peníze. A postupně už to nešlo skloubit s prací,“ prozrazuje, jak se loni stal fotografem-profesionálem. „Byl to trochu skok do neznáma, ale rozhodně nelituji.“

Co všechno fotí? „Nejčastěji svatby. Ty jsou pro mě nejen nejvýnosnější, ale i nejzajímavější. Považuji se totiž za společenského člověka, takže pro mě představují zajímavý ventil,“ hlásí. „I když někdy už je toho až moc. Lidi mám rád, ale na konci sezony už tolik ne,“ směje se.

Práce fotografa neobnáší jen „cvakání“, ještě náročnější je totiž následné zpracování snímků. „Samotná svatba uletí, ani nevím jak. Jenže přijdete domů a do počítače si nahrajete dva, tři tisíce fotek,“ povídá. Nejlepší je prý zpracovat je co nejdřív.

Právě při té „postprodukci“ se pozná dobrý fotograf. Je totiž snadné zahltit novomanžele tisícovkou obrázků, které netvoří ukotvený celek. „Vždy se snažím udělat výběr tak sta až tří set fotografií. Někteří kolegové jich mají třeba jen padesát, ale já vím, že v takto omezeném počtu nezachytím vše, co bych chtěl. S tím souvisí i to, že se tím výběrem snažím vyprávět příběh, který má nějakou dějovou linku. Málokdo si totiž fotky vytiskne, a když na ně koukáte v digitální podobě, musejí mít nějaký řád. Jinak je to nuda a každého to po patnácté fotce přestane bavit,“ říká za stolem útulného podniku Spižírna 1902, v němž občas vypomáhá za barem.

Další oblastí, které se věnuje a jež ho baví podobně jako svatby, je dokumentární fotografie. „Ta je zajímavá i proto, že se člověk díky novinářským akreditacím dostane na spoustu nevšedních míst a společenských akcí. Například jsem stál asi patnáct centimetrů od té Ukrajinky, která při volbách skočila po Zemanovi,“ připomíná incident s aktivistkou z hnutí Femen a českým prezidentem. Pro úplnost: dokumentární snímky Jana Nebřenského můžete vídat na webu eurozpravy.cz, na jeho Facebooku nebo webových stránkách.

Svou prací je prý „postižen“ i v soukromém životě. „Těžce postižen, všude chodím s foťákem,“ přikyvuje se smíchem. „Ale máme s mou báječnou a aktivní přítelkyní Péťou dva psy Toda a Liama, kteří jsou na všech našich cestách vděčným objektem. Vlastně i kromě focení jakousi záminkou, proč tu cestu vůbec absolvovat.“

Kromě talentu, tedy např. citu pro kompozici, musí fotograf ovládat i technické záležitosti. Clony, světlo, materiál… „V tomto ohledu jsem se nikdy nic nebifloval, učím se za chodu. Prostě jsem vzal foťák do rukou a tak dlouho šteloval, až jsem se tyhle věci naučil,“ tvrdí.

„Ale troufnu si říct, že dodnes mám pár mezer ve věcech, ke kterým jsem se ještě nedostal. Je klidně možné, že kdybych absolvoval základní kurz focení, možná dostanu informaci, která mi ještě chybí,“ uvědomuje si a upozorňuje, že mu zatím trochu chybí i ateliér.

„To je jeden z mezníků na pomyslné cestě, který bych jako fotograf chtěl překonat. A věřím, že až se jednou ohlédnu, určitě budu rád, že jsem si ateliér pořídil. I když to v současnosti zvládám profesně i bez něj. Protože počasí člověk neovlivní a přijít o kšeft jen proto, že sněží nebo prší, je nesmysl,“ má jasno.

Svou profesi očividně ovládá, přesto se neustále učí. „Myslím si, že na té cestě, kterou jsem zmínil, jsem pořád na začátku. Neustále se snažím všechno si osvojovat a zkoušet nové věci. Mám takové motto, že když se něčeho bojím, musím do toho jít. Protože z toho kouká zkušenost a tím pádem bez ohledu na výsledek to člověka posune dál. A už jen proto to má smysl,“ přemítá.

Jaká vlastně je ona zmíněná cesta? Záložník Hostivaře odpovídá zeširoka. „Konečně jsem našel něco, co mě opravdu naplňuje. Moje jediné přání vlastně je focením se bavit a živit tak, aby mě netrápily finance nebo nedostatek volného času. Abych se zkrátka jako šílenec nehonil za prací, ale užil si život, aniž bych musel řešit nějaké krajní meze.“

Tento článek vyšel v prosincovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE