V Polsku mi chtěli shodit auto do řeky, říká rozhodčí Chustecki

Jak se rozhodčí z Polska dostane do Prahy?
V rámci studií na vysoké škole ve Varšavě jsem odjel na program Erasmus do Turecka, kde jsem potkal dnes už mou bývalou přítelkyni. Byla to Češka, tak jsem se za ní přestěhoval do Prahy. Jsem původem z Varšavy, což je taky velké město, stejně jako Praha, takže jsem neměl ani velké dilema. Vždycky jsem se chtěl podívat do jiných zemí, tak proč ne i do Česka. V Praze jsem si rychle našel práci, kterou mám dodnes, s přítelkyní jsme se rozešli, ale už jsem byl v Praze tak usazený, že jsem se nechtěl vracet do Polska.

Ani na chvíli jste o tom nepřemýšlel?
Byli jsme spolu šest let a máme dceru, takže i ona byla silný motiv, proč tady zůstat. Práce, dcera, pískání, je to hodně provázané. Žiji v Praze už devět let, mám tady přátele, jsem spokojený, nemám důvod něco měnit. Praha je super, je to mezinárodní město, kde potkáte kromě Čechů i spoustu cizinců a nikdo neřeší, jestli jsem Polák nebo ne.

Čím se živíte?
Pracuji na stavebním oddělení společnosti Tesco, kde dělám ekonoma. Pokud se něco staví, řeším finance.

Není problém, že čeština není váš rodný jazyk?
To vůbec nevadí, sice jsem se ještě nedostal na úroveň mluvené češtiny, na jakou bych chtěl, ale pracuji na tom. Co se týče psané češtiny, tak to je docela jednoduché: existuje google translate, člověk má čas se na něco podívat, sepsat to správně. Když jdu do hospody, spíš se mě lidé kvůli přízvuku ptají, jestli jsem Slovák nebo jestli jsem z Ostravy. Na Poláka mě tipuje málokdo. (směje se)

Jak byste porovnal život v hlavním městě Polska se životem v hlavním městě České republiky?
Záleží, na jaké úrovni. Pokud to vezmeme po lidské stránce, tak když spolu sedíme a děláme rozhovor, nikdo si nás nevšimne, nikoho nezajímáme. Ve Varšavě je to trochu jinak. Poláci mají trochu jinou mentalitu, hodně pozorují ostatní, pořád je tam vidět zájem o to, co dělají druzí. Vy Češi máte v tomhle směru větší klid, což je hezké.

A co životní úroveň, ta je srovnatelná?
Ano, je to podobné. Z mého pohledu se ale ve Varšavě lidé víc ženou za lepším životem. Všichni někam běží, všichni se někam tlačí, v Praze mi to přijde víc uvolněné. Líbí se mi tady. Jednou za tři měsíce jezdím do Varšavy, kde mám rodinu, ale o návratu neuvažuji, nemám vůbec myšlenky na stěhování.

Říká se, že Poláci mají hodně rádi Čechy. Potvrdíte to?
Z historie nemáme dobré zkušenosti s Německem ani Ruskem. A my jsme geograficky mezi těmito dvěma zeměmi, i proto se o dost lépe koukáme na sever a jih. Máme rádi Skandinávii, Čechy, Slováky a Maďary. S vámi máme hodně podobnou historii, jsme postkomunistické země. Myslím, že víc než na tom, odkud člověk je, záleží na tom, jaký je. Já se vždycky snažím zapadnout tam, kde žiji. Seznámit se s místními, aby věděli, že jsem v pohodě, a neřešili, že jsem Polák. Je jasné, že Polsku dělají špatné jméno turisté, kteří se opijí a dělají bordel, ale to stejně tak platí pro turisty z Ruska, Německa i dalších zemí. Za sebe můžu říct, že jsem se za tu dobu, co bydlím v Praze, nesetkal s nějakou antipatií kvůli tomu, odkud pocházím. My Poláci máme Čechy hodně rádi, dost lidí si pamatuje rok 1996 a vaše stříbrné medaile z mistrovství Evropy ve fotbale, to vám spousta Poláků fandila. No a v roce 2004 už vám na Euru fandilo celé Polsko. Hráli jste skvělý fotbal, jména jak Petr Čech a Pavel Nedvěd mají v Polsku velký zvuk.

Fotbal je pro Poláky obecně náboženství, že?
Je. Máme dvě třetí místa z mistrovství světa, ale od toho druhého bronzu uběhlo už 36 let... Přáli bychom si dostat se opět na vrchol, bohužel se nám to nedaří.

Ale třeba na přátelský zápas proti Česku přišlo před třemi roky ve Vratislavi přes 40 tisíc diváků. To by se v Česku nikdy nestalo.
Musíme vzít v potaz, že je Poláků o dost víc než Čechů, skoro 40 milionů, ale taky je pravda, že milujeme sport. Fotbal je jasná jednička, druhé jsou skoky na lyžích. Co se v Polsku kolem nich děje, to je až neuvěřitelné. Pak ještě volejbal a házená. To jsou čtyři největší sporty, které zbožňujeme. Když bylo nedávno mistrovství světa ve volejbale a Polsko ho vyhrálo, tak se v zemi všechno zastavilo.

Je něco, co na Česku nemusíte?
Olomoucké tvarůžky, k těm jsem opravdu nenašel cestu. (směje se) Na druhou stranu kdo přijede z Polska, tak ten zbožňuje smažený sýr a knedlíky. Já bych si smažák taky dal, ale už dva roky držím zdravou stravu, takže si ho nedopřeji. Snažím se i kvůli pískání. Přede dvěma roky jsem shodil 17 kilo, začal jsem posilovat, pracovat na fyzičce a je jasné, že se mi píská mnohem lépe.

Jaký je vůbec váš vztah k fotbalu?
Do 24 let jsem ho hrál, byl jsem obránce a dotáhl jsem to až na úroveň vaší divize. Fotbal není jen moje hobby, je to část mého života. Věděl jsem ale, že v něm díru do světa neudělám, začal jsem pískat, hraní mě přestalo bavit. Soustředil jsem se tedy na pískání. Myslím, že fotbalu tak nějak rozumím, na fyzičce pracuji opravdu hodně: v posledních dvou letech cvičím každý den ráno zhruba půl hodiny, k tomu ještě posilovna, odpoledne chodím běhat, o víkendu fotbal. Dřív jsem se dostával do kondičky tím, že jsem o víkendu pískal zápasy. To je špatně. Teď pět dní v týdnu makám, abych byl připravený na víkend. A k tomu samozřejmě musím přidat, že je třeba udržovat se ve znalosti pravidel.

I když jste říkal, že jste nezaznamenal žádné antipatie, jaké to bylo, když jste začal pískat? Z vašeho jména je patrné, že jste cizinec, diváci i hráči umějí být někdy v emocích krutí.
Když jsem pískal v Praze II. třídu, stalo se mi jednou, že na mě křičeli, ať se vrátím do Polska. Taky na mě ale diváci řvali, abych se vrátil do Maďarska. (směje se) Myslím, že v komisi rozhodčích byli rádi, že se jim přihlásil nový rozhodčí. Ač už jsem za sebou měl praxi z Polska, tak i kvůli češtině jsem v Praze začal úplně od nuly. Šel jsem do akademie rozhodčích, což bylo super, protože jsem se seznámil s ostatními, poznal i delegáty, pak jsem přes II. třídu, I. B třídu a I. A třídu došel až do přeboru, kde aktuálně pískám a stejně jako ostatní dělám jednou za půl roku zkoušky.

Opět se k tomu vracím, ale ani v tomto případě nebyla čeština na obtíž? Přece jen třeba v písemném testu nemusíte něčemu úplně rozumět…
Řekl bych to tak, že testy jsou docela složité i pro rodilé mluvčí. Jde jen o to, aby si člověk sednul a pořádně se na testy naučil. Jasně, byla tam slova, kterým jsem úplně nerozuměl, ale pomohla mi i zkušenost z Turecka, kde jsem studoval v angličtině. A já se tam všechno učil v angličtině. Nepřekládal jsem si to do polštiny, to by byla ztráta času. Stejně to mám i v Česku. Když se učím na testy, učím se v češtině. Funguje to.

Jste typ rozhodčího, který na hřišti hodně komunikuje?
Jsem spíš typ, který na hřišti mluví méně než více, ale s komunikací nemám problém. Hrál jsem v Praze Hanspaulku, takže jsem se poměrně rychle naučil fotbalový slang, který používáte. Na hřišti by měla být komunikace ze strany rozhodčího stručná, jasná, není čas si povídat. Jen řeknete, co jste odpískal, a jdete od toho.

Co zápisy o utkání v češtině?
Když byly papírové, tak to občas byl problém, to přiznávám. Ale s informačním systémem tyhle komplikace odpadly. Je to dobré i v tom, že si můžu otevřít starší utkání a některé formulace zkopírovat, protože se opakují. Navíc nejsem po zápase tlačený časem. První stránka se potvrdí na hřišti, pak si k tomu v klidu sednu doma a zápis doplním. Navíc polština je češtině docela blízká. V něčem mi to pomáhá, ale v něčem taky ne. Kdybych se učil německy, což je úplně jiný jazyk, asi bych se ho naučil lépe. Hřeším třeba na to, že když má čeština a polština pro něco stejné slovo, tak ho říkám polsky. Na tom musím zapracovat.

Je v Praze polská komunita?
Je, ale nejsem její součástí. Znám v Praze pár Poláků, občas se potkáme, zajdeme na pivo, ale že bychom byli tak soudržní jako třeba Vietnamci, to ne. Já se snažím zapadnout do místní kultury, mezi místní lidi.

Když půjdeme k vašemu pískání. V čem jsou největší rozdíly mezi Polskem a Českem?
Řekl bych, že české kluby mají lepší zázemí. Když jsem pískal v Polsku okres, tak jsem přijel na zápas, zeptal se, kde je kabina rozhodčích, a bylo mi řečeno, že v místní škole, která byla tři kilometry od hřiště. Takže jsem otevřel kufr mého Citroenu Saxo a z něj byla kabina rozhodčích. Jednou jsem taky dal hráči červenou kartu za nesportovní chování, nějaké vulgarity. Po zápase se fanoušci jeho týmu snažili shodit moje auto do řeky. Naštěstí se jim to nepovedlo. Ale nebylo to moc příjemné. Pomohli mi pořadatelé, i tak dostal ten klub velkou pokutu.

To zní drsně.
V tomhle je rozdíl mezi Polskem a Českem. Tady přijdete na zápas, během něj jsou emoce, což k fotbalu patří, pak je ale konec, jde se společně do hospody a řeší se zápas. V Polsku si lidé hodně pamatují a nedokážou se nad některé věci úplně povznést. Co se týče zázemí, tak jako hráč jsem zažil i to, že místo kabin byl starý autobus, který byl rozdělený na dvě půlky. Tohle v Česku není.

A co sportovní úroveň?
V nejnižších soutěžích je to podobné. Pokud se budeme bavit o Pražská teplárenská přeboru a srovnatelné soutěži v Polsku, tak úroveň pražského přeboru je podle mě výš. Mančafty mají nějaké zázemí, kvalitu, úroveň. Co je super, tak v týmech najdete i bývalé reprezentanty, a ty musím hodně pochválit za to, jak se umějí chovat. Naopak v Polsku jsem z tohoto smutný. Třeba Vladimír Šmicer, to byl Pan fotbalista a je na úrovni i společensky. Neskutečně příjemný chlapík.

V Polsku to tak není?
V Polsku jsem pískal bývalého internacionála Romana Koseckiho. Mimo hřiště byl super, ale na něm blázen. Pískl jsem faul a on se začal hádat s nějakým hráčem okresní úrovně. On, bývalý hráč Galatasarayi Istanbul, Atlétika Madrid, který měl v reprezentaci odehráno 69 zápasů! Říkal mu, že ho bude faulovat, jak bude chtít, protože je internacionál. Za chvíli jsem přerušil hru a Kosecki běžel dál, několik sekund po zapískání toho druhého hráče sestřelil. Vyloučil jsem ho, poslal mě do háje… Aspoň se pak přišel omluvit do kabiny rozhodčích po zápase. Ale spousta internacionálů se neumí chovat ani mimo hřiště. V Praze je to jiné, o Šmicerovi už byla řeč, za Duklu JM hraje pan Nezmar, ten je taky v pohodě. Kuriózní je, že za Přední Kopaninu nastupuje Šultes, který působil v Polonii Varšava. Jako rozhodčí jsme měli volný vstup na polskou ligu, takže jsem ho viděl v akci. Teď ho pískám v pražském přeboru.

Vy jste fandil Polonii, nebo Legii?
Ve Varšavě fandí 90 procent lidí Legii. Já taky, nebyl jsem tedy velký fanda, mě bavil fotbal jako celek, chodil jsem i na ostatní týmy. Ale jak pískám, je mi to ještě víc jedno, kdo vyhraje. Těším se na každý zápas, i v přeboru. Mám rád fotbal.

Poslouchal jste vtípky a narážky, když ještě nedávno vládl českým ligovým rozhodčím váš krajan Michal Listkiewicz?
A víte, že ne? Nic. Znám jeho syna, se kterým jsem ještě pískal v Polsku. Nedávno mával Plzeň v Lize mistrů. Pan Listkiewicz je v Polsku velká persona, když jsem začal s pískáním, byl ještě předseda svazu. Pak měl nějaké problémy, skončil, ale pořád je v Polsku velmi známý, i kvůli svému postavení v rámci UEFA.

Jaké jsou vlastně vaše rozhodcovské ambice?
Limituje mě věk, nejsem nejmladší, je mi jasné, že mladší kluci mají větší budoucnost. Rád bych se ale podíval do vyšší soutěže, i proto makám na fyzičce a pravidlech, vylepšuji jazyk, uvidíme, co z toho bude. Pískání mě hodně baví.

Cítíte se spíš jako hlavní rozhodčí, nebo jako asistent?
Pískat jako hlavní mě baví víc. Na téhle úrovni ale není možná specializace, my rozhodčí musíme být multifunkční. Co se mi hodně líbilo, to byla pozice čtvrtého rozhodčího při finálovém zápase Teskahor Cupu mezi Třeboradicemi a Střešovicemi. Hrálo se na Spartě, bylo to celkově super. Jako čtvrtý rozhodčí jsem sice úplně přesně nevěděl, co a jak dělat, kam se postavit, ale byla to dobrá zkušenost. Taky výborná atmosféra, na stadionu byla prostě cítit liga. Hrát finálová utkání poháru na ligových stadionech, to je skvělý nápad. Je to zážitek pro hráče, rozhodčí i pro diváky.

Kolik vlastně stihnete zápasů za víkend?
Zápasů je hodně, někdy dostanu nominaci na čtyři utkání za den. Člověk jde třeba třikrát na lajnu a jednou jako hlavní. Nevadí mi ani ta změna, právě naopak, aspoň to není pořád stejné. Jen škoda, že v Praze na fotbal nechodí víc diváků. Když se bavíme o té lajně, tak je lehčí mávat před tribunou, na které sedí 500 lidí, než když za vámi u klandru stojí deset diváků.

Máte v Praze nějaký oblíbený stadion, na kterém rád pískáte?
Sám jste to zmínil, mám rád pískání na stadionech. Obecně jsou kolem hřiště jen zábradlí, ale třeba na Uhelných skladech je velký stadion, fotbalové prostředí, pěkná tribuna je na Přední Kopanině, na Střížkově, na Admiře, Aritmu zatím nepískám, ta je divizní… (usmívá se) Nerad bych na někoho zapomněl. Nejvýš ale byla Sparta, úplně něco jiného.

V Praze nejste jako rozhodčí-cizinec sám, je vás víc. Drží zahraniční sudí víc při sobě?
Všichni rozhodčí držíme jako parta, bez ohledu na národnost. Fotbalový život je pro nás rozhodčí docela těžký, fotbalisté a funkcionáři nám to někdy docela ztěžují. Na druhou stranu je třeba říct, že Praha je v pohodě, nejsou tady tlaky, pokud udělám chybu, podívám se na video a po zápase ji klidně přiznám. Myslím, že to funkcionáři berou. Atmosféra je přátelská. Občas se něco nepovede, bublají emoce, to patří k fotbalu, to se stává. Ale nemám z Česka žádnou negativní zkušenost, je tady klid. V Polsku je to jiné. I co se týče třeba oslav gólů. Když tam padne gól, ať je to na jakékoliv úrovni, je to nejvíc, co se může stát. Všichni strašně slaví. Tady si někdy hráči jen tak plácnou a jede se dál. Nezdá se mi, že by z gólu měli extra radost. Od nás Poláků je fotbal víc procítěný, ať už v negativním, tak pozitivním směru. Víc je bohužel těch negativních emocí, tady je to zase chladnější s oslavami gólů. Jedna věc je ale stejná.

Která?
Malý respekt k rozhodčím. Fotbalisti by si to měli zkusit i z druhé strany. Oni si často myslí, že je něco faul, ale netuší, že výklad pravidel je úplně jiný. Před deseti lety někdo někomu něco řekl, ale pravidla se mění, vyvíjejí. Pomohlo by, kdyby se i hráči v tomto ohledu vzdělávali. Otázka je, jestli o to mají zájem.

KDO JE JAROSLAW PAWEL CHUSTECKI