Josef Skořepa: oddaný Žižkovu

První sport, jemuž se závodně věnoval, nebyl fotbal, nýbrž ragby. Hrál ho od jedenácti let za Petrovice. „Ale nebylo to úplně to, co jsem hledal,“ přemítá s tím, že k fotbalu se dostal až ve třinácti.

Díky tehdejšímu spolužákovi a nejlepšímu kamarádovi Honzovi. „Měli chatu v Olovnici, což je první vesnice za Kralupami. Tehdy za ně hrál a řekl mi, ať to zkusím s ním,“ vzpomíná. „Jeho rodiče se o mě skvěle starali, každý víkend mě tam vozili, dělali mi obědy, spal jsem u nich.“

V Olovnici vydržel dva roky, déle už to ani nešlo. „Měli tam jen žáky a chlapy. A v patnácti letech se mi do chlapů vážně moc nechtělo,“ usmívá se a dodává, že přestoupil do Ďáblic, které ale neměly pro změnu dorost. Proto se přesunul do Dolních Chaber, kde působil do osmnácti let a potom skončil. „A dal jsem si devět let pauzu.“

Vrátit se k fotbalu po takové době je až obdivuhodné. O to víc, že se během devíti let udržoval ve formě prakticky pouze Hanspaulskou ligou. „Hrál jsem za tým England Praha. Většinou to byli starší chlapi s dětmi, kteří se jeden den v týdnu šli vyblbnout. Působili jsme v osmé až šesté lize,“ popisuje.

Pořád v něm přitom hlodalo, že by se k velkému fotbalu rád vrátil. „Ale nikdy se nenaskytla pořádná příležitost. Pak už bylo kvůli práci méně času a moc to nevypadalo,“ vypráví s tím, že nakonec se šance ke comebacku objevila. Tentokrát díky „jeho“ Viktorce Žižkov.

Pravidelně ji totiž reprezentoval ve fanouškovských turnajích. „Vždy je pořádal nějaký klub, přičemž nejaktivnější v tomto ohledu byli Bohemians. Jednou ale turnaj organizovala právě Viktoria a shodou okolností se konal na Vítkově. A účastnil se ho i tým Unionu, který na Vítkově hraje,“ vysvětluje.

Po turnaji si s hráči AFK sedli a on nadhodil, že by rád opět zkusil velký fotbal. „Hned řekli, že to není problém. Dali mi číslo na Standu Křivánka, ať mu prý zavolám a přijdu. Bylo to narychlo, ale ozval jsem se a šel na první trénink. Bylo nás na něm osmadvacet, takže jsem po těch devíti letech docela koukal,“ prozrazuje s úsměvem. „Ale chytlo se to a jsem tam dodnes. A jsem nadšený, kluci mě vzali na první dobrou, jsou perfektní.“

Právě Stanislav Křivánek hrál ve velkém návratu stěžejní roli. „On mi dal tu šanci. Má největší zásluhu na chodu celého klubu. Je to trenér a manažer v jednom, řeší veškeré manažerské záležitosti od nákupu hráčů přes reklamu po všechny potřebné věci jak pro tréninky, tak pro zápasy.“

Zmíněných fanouškovských turnajů v malém fotbale se účastní dodnes. „Jsou to lidi, kteří chodí fandit a u pivka se dohodli, že si zkusí zorganizovat turnaj. A stala se z toho tradice. Konají se každý rok a bývá na nich tak osm až dvanáct týmů. Nejen z Česka. Z těch zahraničních jezdil nejčastěji Ružomberok,“ jmenuje. „Potom se do toho vložily asi dva týmy z Polska, které se chytly a začaly turnaje pořádat také. Jezdíme na ně, ale už ne s Viktorkou, ale s Unionem,“ upřesňuje a dodává, že loni celý turnaj dokonce vyhráli.

Josef Skořepa po svém příchodu do Unionu pochopitelně počítal s tím, že se hned nestane oporou. „Byl jsem rozhodnutý třeba dva roky být jen na lavičce, protože devítiletá pauza se musí projevit. Jenže přišel první zápas a já byl hned v základní sestavě. Dodnes si pamatuju, že jsme hráli v Satalicích a vyhráli jsme 6:1.“

Tehdy, stejně jako nyní, působil AFK ve II. třídě. „Každý rok si říkáme, že bychom postoupit chtěli. Jsem přesvědčený, že kádr na to máme. Ale nejde to, jak by mělo. S týmy, které jsou v tabulce nahoře, dokážeme hrát dobrý fotbal, dokonce je i přehráváme. Jenže proti těm, které jsou na sestup, se nám nedaří.“

Podstatu vidí v nedostatečné motivaci. „Přijde mi, že proti slabším se někteří naši hráči nedokážou vyhecovat k dobrému výkonu. S nejlepšími jdeme na krev, a kdybychom tak hráli každý zápas, bez problémů máme na I. třídu,“ přemítá střední obránce, jehož největší předností na hřišti je přehled a čtení hry.

Pro někoho je fotbal jen koníčkem, on do něj ale dává maximum. „Mám ho takzvaně v topu. Stoprocentní účast na trénincích i zápasech. A když po zápase cítím, že mi ještě zbývá energie, jsem sám na sebe naštvaný. Když naopak přijdu domů a bolestí lezu do postele po čtyřech, jsem spokojený,“ směje se.

Vyšší soutěž by rád okusil i proto, že je profesionálnější. „Už jen to, že na zápasech jsou tři rozhodčí. Vyzkoušeli jsme si to letos, když jsme v poháru postoupili několik kol a pak už nás pískali tři. Je to opravdu obrovský rozdíl. Můžete se spolehnout, alespoň víceméně, že pomezní mávne ofsajd. Když je na lajně někdo z domácího týmu, bývají s tím často problémy.“

Jelikož má fotbal rád a Union mu přirostl k srdci, přemýšlí o tom, že by v klubu zůstal i po konci aktivní kariéry. Třeba jako trenér mládeže. „Se Standou Křivánkem jsem se o tom bavil už mockrát. Momentálně na to nemám čas, ale kdoví, co bude za nějakých pět let.“

Je takřka jisté, že tou dobou už bude mít praxi s „koučováním“ syna Šimona. „Je mu teprve rok a půl, ale už teď jsem připravený, že ho přihlásím na Uhelky,“ říká s odkazem na to, že Uhelné sklady má nejblíže svému košířskému bydlišti. „Zatím samozřejmě nejde poznat, jestli bude mít k fotbalu nějaký vztah, balon zatím bere spíš do ruky, než aby do něj kopal. Manželka Jasmína říká, že ho dá na balet, ale to se nestane,“ směje se.

U Šimona rovněž existuje velká pravděpodobnost, že bude fandit Viktorce Žižkov. Stejně jako jeho táta. „Můj táta byl slávista, ale jednoho dne se rozhodl, že mě vezme na Viktorku. A mě to pohltilo,“ vybavuje si a upozorňuje, že s klubem zůstal v dobrých časech evropských pohárů i v těch slabších. „Ty ostatně probíhají i teď, jsme na chvostu druhé ligy. A obávám se, že může přijít ještě něco horšího. Hlavní roli hrají peníze a Viktorka na tom v tomhle ohledu není dobře.“

Kdo někdy zašel na domácí zápas Žižkova, tradičně o víkendu v 10:15, možná si vybaví svéráznou postavičku z hlavní tribuny. Chlapíka s viktoriánskou vlajkou a kloboučkem, který v nestřežený okamžik vstal a z plných plic zařval: „Ať žije Franta Sauer a žižkovská svobodná republika!“ A zase si jakoby nic v klidu sedl. „Chodí pořád,“ přitakává s úsměvem Josef Skořepa. „Ale už neřve. Vlajku a klobouček má furt, jen už není slyšet. To ale nikdo, po fanouškovské stránce to šlo strašně dolů. V kotli je třeba dvacet lidí. Není divu, nejsou výkony. Já ale Viktorce nikdy fandit nepřestanu,“ ujišťuje.

Profesní životopis žižkovského obránce není, podobně jako jeho fotbalový, nikterak složitý. Už deset let pracuje v přepravní firmě PPL. „Začínal jsem tam vykládáním kamionů. Postupně jsem vyzkoušel snad všechny pozice a dostal jsem se prakticky až na tu nejvyšší, která tam je, jsem vedoucí haly,“ hlásí.

Na starosti má tedy její kompletní provoz. „Od přípravy zásilek, vyložení, zvážení a naložení přes komunikaci a organizaci s agenturními pracovníky až po koordinaci kamionů, co a kdy mají svážet. Zkrátka když je jakýkoliv problém na provozu, tak se volá mně,“ prozrazuje.

PPL prý rozváží téměř vše. „Je to vymezené rozměry. Například pračky už jsou velké, takže na ty je určena paletová přeprava, která se mě netýká. Jinak obecně platí, že třeba zvířata nebo lidské ostatky vůbec nevozíme,“ upozorňuje. Práce ho prý baví a nehodlá ji opouštět. „Ani nevím, co jiného bych dělal. Jsem tam fakt dlouho a svou pozici jsem si vydobyl.“

Občas se prý stane, že se balíček nedostane ke svému adresátovi. „Jsme lidi, takže se to samozřejmě někdy přihodí. Koneckonců se to stalo i mně. Vy si totiž můžete něco objednat a jít si to na depo osobně vyzvednout. No a já předal zásilku někomu jinému. Naštěstí to byl, dejme tomu, pan Novák a já tam měl Nováky dva, takže jsem to vlastně jen prohodil. Ale vtipné bylo, že přišli hned po sobě. Předal jsem balíček špatnému Novákovi a pár minut po něm přišel správný Novák,“ směje se.

Tento článek vyšel v listopadovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE