Naučil jsem kluky zdravit

Kdy vás poprvé napadlo, že se stanete trenérem?
To vím docela přesně. Když Sparta na konci dubna 2017 slavila v Příbrami výhru 2:1 gólem v nastavení a trenér Rada běžel slavit s fanoušky Sparty. Neříkám, že nemá tým a trenér slavit výhru gólem v poslední minutě, ale myslím, že ta oslava nebyla adekvátní tomu, jak Sparta v Příbrami hrála. Tenhle moment mě docela ovlivnil. Řekl jsem si, že bych to měl jako trenér jinak. Čekal jsem hodně, ale takový důvod tedy opravdu ne. Kdybych byl trenérem Sparty, určitě bych hráče v kabině za takový výkon nepochválil. Chápu, že pro fotbalisty na hřišti je velká euforie, když dáte vítězný gól v nastavení. Sparta si ale tenkrát výhru nezasloužila. Tahle oslava trenéra Rady prostě nebyla adekvátní tomu, co se na hřišti dělo. Kdyby to bylo finále Ligy mistrů, neřeknu ani popel. Tohle byl ale jiný příběh. Obecně mě hodně baví psychologie, hodně o věcech přemýšlím. To už jsem nehrál, kariéru jsem ukončil v létě 2016, pro někoho možná překvapivě, ale chtěl jsem zůstat doma, věnovat se dětem, měl jsem fotbalu až nad hlavu. Rok a půl jsem byl doma, protože nedělám rozhodnutí ze špatných nebo zběsilých důvodů, všechno si rozmýšlím. Na hřišti to bylo většinou jinak, protože tam je všechno hodně rychlé, ale mimo něj to mám takhle. Neříkám, že se mi to pokaždé povede, ale snažím se. Fotbal mám rád, nějakým způsobem mi chyběl, ale stejné by to bylo, i kdybych skončil ve čtyřiceti nebo padesáti. Teď cítím, že trénování je správná cesta a směr, je možné, že za deset let budu dělat něco jiného, ale teď mě to uspokojuje.

Celou tu dobu, co jste byl doma, jste se rozmýšlel, jestli se z vás má stát trenér?
Přesně tak, i když jsem vypadal během kariéry, že jsem nějaký typ člověka, tak rozhodně nejsem někdo, co by dokázal dělat špatné věci. Vybral jsem si trénování, chtěl jsem začít takhle u mládeže a zatím je to skvělé.

Když jste mluvil o vaší zálibě v psychologii, věnujete se jí nějak víc?
Nechci si nějak fandit, být na hrušce, nechci být nic, ale jak stárnu a povídám si s přáteli, tak mi pak říkají, že to, co vyplodím, je neskutečné, ať se psychologii věnuji víc. To se mi stává dost často. Zatím jsem se tomu nezačal věnovat nějak intenzivně, ale když o tom tak mluvíme, tak se vlastně psychologií zabývám celý život. Můj výkon na hřišti byl hrozně ovlivněný tím, jaké bylo moje psychično. Nebyl jsem takový profík, kterému umře někdo z rodiny a za dva dny dá hattrick. Neexistuje! Já když byl zamilovaný, měl jsem pocit, že můžu létat, dával jsem góly, jakmile se stalo něco špatného, tak mě to vždycky ovlivnilo. Nedokázal jsem být natolik pevný. Majitel Příbrami Jarda Starka mi jednou napsal, že když se mi chtělo, tak jsem byl na hřišti neporazitelný. Já mu ale musel oponovat, že jsem chtěl vždycky, ale otázka byla, jestli to šlo.

Mluvíte o svých pocitech v tomhle směru hodně?
Jsem v prostředí, kde není dobré pouštět ven úplně všechno, co máte v hlavě, protože tím ukazujete nějakou zranitelnost. Já ze sebe vždycky vysolím to, co cítím, a lidé, aniž jsem tomu věřil, toho dokážou zneužít. Takže si dost věcí nechávám pro sebe. To ale neznamená, že se díky trenérství nebudu posouvat i v tomhle směru.

Těžíte i ze své kariéry a toho, že se umíte přesně vcítit do pocitů hráčů v jistých situacích?
Přesně tak, na tom chci stavět. Myslím, že trenérem může být v podstatě každý, ale já chci být kouč. V Čechách je špatný první dotek s balonem. Proč? Podle mě proto, že ti kluci nemají čistou hlavu, protože nejsou vedení k tomu, že jsou dobří. To je v hlavě. Tvrdím, že když připravíte hlavu, tak pokud to nejsou úplní dřeváci, budou hrát dobře, budou mít dobrý první dotek.

Kolik času věnujete v tréninku vašich svěřenců „přípravě hlavy“?
Strašně moc a začíná to od úplných základů. Třeba už jen obyčejný příchod do kabiny. Když jsem začal trénovat, přišli kluci do tréninkového centra a víc než polovina měla hlavy dole, ani nepozdravila. Takže jsem kluky vlastně učil zdravit. Říkám jim: „Vy víte, když přijdu do místnosti, že jo? A když přijdu, řeknu ´Dobrý den!´“ (důrazně) Protože je to slušnost a protože chci, aby lidé věděli, že přišel Roman Bednář. A chci to i po nich. Aby se uměli chovat. Není to o tom být andílek, určitě ne na hřišti, ale to neznamená, že by moji hráči měli soupeřům lámat nohy. Myslím tím chtít něco dokázat, někoho porazit, mít čest, hrdost, s tím má dnešní mládež problém. Nedokáže se pro nic nadchnout.

Takže s hráči máte v tomhle duchu pohovory?
Jasně, s klukama mluvím hodně, někdy o samotě, někdy chci, aby moji výtku slyšela celá kabina, aby se to už neopakovalo. Myslím, že jsem hodně lidský, s klukama si plácnu, obcházím je, mám k nim osobní přístup, komunikace je hodně důležitá.

Pro trenéra u takto mladých hráčů je asi důležité i to, aby si získal svěřence také proto, aby se mu svěřovali se svými problémy, ne?
To je strašně těžké, což vám řekne každý trenér. A já jsem navíc začínající trenér. Jsem ale otevřený člověk, kluci to cítí, vidí, že jim neublížím. Když zařvu, vědí, že jim chci pomoct a ne je dostat na dno. Ti, kteří nejsou opravdu hodně uzavření, se otevřou. Mám to i s dětmi, když přijdou tři cizí děti, tak dvě z nich se u mě automaticky zastaví. Asi mám v tomhle směru nějaké charisma, taky mi pořád jede huba, navíc mám hluboký hlas, což je v tomhle směru prý také výhoda. (usmívá se)

Když jste u té otevřenosti, musel jste svým svěřencům vysvětlovat i temnější chvíle z vaší minulosti? Během kariéry vás média v Anglii přistihla při nákupu drog. Aby si pak vaši hráči neřekli: Co ten nám tady bude vyprávět…
Měl jsem schůzku s rodiči a nikdo to absolutně neřešil, až mě to překvapilo. Myslel jsem, že na to padne otázka, ale asi jsem udělal dojem. Klukům jsem řekl, že jsem udělal chybu, když se ptají proč, tak ty důvody těžko vysvětlíte čtrnáctiletým. Jak k nim jdu blíž, tak mě poznávají víc a víc a cítí ze mě, že nejsem špatný člověk. Jen jim říkám, že dnes to ještě nepochopí, to až časem. Celá tahle věc mě naučila, že nikoho nesoudím. Mě tenkrát hodně lidí odsoudilo, ale nikdo se neptal proč. Lidé, kteří mě znají, to vědí. Když se mě na to zeptají moji hráči, tak jim řeknu svoje, rozhodně od toho neutíkám, to bych ani nebyl já.

Jak to máte s křičením na hřišti? Jste impulzivnější, nebo nekřičíte?
Za ten rok, co trénuju, jsem to jednou neunesl. Spustil jsem na rozhodčí, to je pravda. Jinak když zastavím trénink, tak asi řvu, ale ne kvůli tomu, abych kluky seřval, ale je to dané tím, že mám hluboký hlas, chci, aby mě všichni slyšeli, už jsem zdeformovaný, že řvu, aniž bych to věděl. Někdy je to ale nevyhnutelné, když je nějaká situace, kdy se děje nespravedlnost. To mě nastartuje. Odpustím chybu, ale některé věci nedávám a nechci, aby bylo v myšlenkách mladých hráčů, že to vůbec lze.

Co tím přesně myslíte?
V životě mi kluci nepřišli pozdě na trénink, už pět minut před začátkem se rozcvičují na hřišti, jsou tak navyklí. Nedávno jsme měli trénink po zápase, který jsme prohráli na penalty, bylo pět minut po začátku tréninku a oni v šatně. To mi dokáže zkazit náladu. Já chodím hodinu před začátkem, něco pro ně dělám a oni pak přijdou pozdě? Když jde někdo ze školy, tak ok, ale když jdou pozdě bez důvodu, tak to mi plivou do obličeje. Takové chování se mi nelíbí, tak jsem jim to i řekl. Měli jsme to nastavené velmi dobře, tohle bylo poprvé, kdy udělali takovou chybu.

A během zápasu to vypadá ve vašem podání jak?
Jednou jsem vyjel na rozhodčí, jak už jsem zmiňoval, ale hned jsem se uklidnil. Na hráče křičím jen v rámci toho, aby mě slyšeli, jinak se soustředím na hru, hecuju kluky, když se udělá dobrá akce, tak je pochválím.

Pro lepší představu: potkal jste v kariéře nějakého trenéra, kterému jste podobný?
Nerad se s někým srovnávám, nikdy jsem to nedělal. Potkal jsem dost trenérů a snažil jsem se brát si z každého to dobré. Nechtěl bych být jako Mourinho, protože to je vražda fotbalu. Vždycky se mi líbilo, jak hrál trenér Zeman se svými týmy v Itálii. To byl neskutečně ofenzivní fotbal. Já jsem mladý trenér, měl bych vzhlížet k těm mladším, ale fakt nikoho takového nemám.

A co vaši svěřenci? Vzhlížejí k vám? Pomáhá vám známé fotbalového jméno a velmi dobrá kariéra, nebo si vás čtrnáctiletí hráči už nepamatují?
Pamatují si mě málo, ale Google funguje dobře. (usmívá se) Dřív jsem měl kluky, kterým je dnes 17 let, ti mě ještě na hřišti zachytili. Ti současní už moc ne. Mít za sebou dobrou fotbalovou kariéru je určitě výhoda, ale možná větší, kdybych byl někde v lize jako asistent trenéra a měl na to „naučeno“. Teď chci být u dorostu, dělat postupné kroky. To je z mého pohledu hodně důležité, nechci být hozený někam do ligy jako asistent a nemít na to. Nikam nepospíchám, i když nabídky výš už mám. Ne z dospělého fotbalu, ale z nejvyšší dorostenecké úrovně. Kromě toho, že nepospíchám, nechci to ani udělat klukům, že bych je opustil po půl roce. Cítím, že tady mám rozdělanou práci, daří se nám, z průměrného týmu jsme udělali tým vítězný. Když budou kluci makat, budu u nich vidět, že se chtějí zlepšovat, nemám důvod odcházet.

Berete Meteor jako ideální klub pro začátek vaší trenérské kariéry?
Vzal jsem to hlavně z časového hlediska, Meteor mám deset minut od baráku, mám tři děti a dva psy, takže času mám opravdu málo. I to je důvod, proč odmítám nabídky, kdy bych trávil denně tři hodiny v autě. To radši ten čas věnuji učení, protože mě v listopadu čekají přijímací zkoušky na trenérskou licenci A.

Jak jste se vlastně dostal do Meteoru?
Při studiu B-licence mi Zdeněk Srba řekl, že Meteor hledá trenéra k týmu U17. Já si kromě béčka prošel i C-licenci, ač jsem nemusel, ale takový jsem, chtěl jsem se něco dozvědět. Pak jsem oslovil šéfa Meteoru pana Volfa a on mě vzal. Od té doby nemáme problém. Snad vidí, že se to snažím dělat dobře.

Sportovního ředitele klubu dělá bývalý výborný záložník Lukáš Zelenka, známý trenér František Kopač rovněž v Meteoru trénuje dorostence. Rozumíte si?
Se Zelím se znám dlouho, nemám problém s tím, že je můj nadřízený. Můžeme si věci říct přímo, jak jsou. On je přesně typ, který nikoho nebude soudit, i kdyby měl jiný názor. Vyslechneme jeden druhého bez emocí, i kdybychom se měli pohádat, tak se ani jeden z nás neurazí. Trenér Kopač je zkušený. I když bych některé věci chtěl dělat trochu jinak než on, o fotbale ví hodně. Myslím, že je to v Meteoru v tomto směru dobře nastavené. Vedení důvěřuje Zelímu a panu Kopačovi. Ještě aby ne, oba ve fotbale něco dokázali. Směr a trend určuje Zelí a podle mě je to člověk na správném místě.

Jak vlastně oba dokážete přenášet svoje poznatky z kariéry do praxe náctiletým fotbalistům? Daří se vám to?
Myslím, že jo, stejně jako já, tak i Zelí se netají tím, že je to pro něj nové. Nechci, aby to znělo, že jsem sežral knihovnu a vím všechno. Stejně to má i on. Musí dostat čas, aby se projevila jeho práce naplno.

Když se ohlédnete a porovnáte představy s praxí, měl jste dřív mylné očekávání o práci trenéra, ať už v jakémkoliv ohledu?
Asi ne, vůbec nic mě nepřekvapilo, nezarazilo, nepotěšilo, asi proto je to správný výběr. Věděl jsem, do čeho jdu, že mě to bude bavit. Celkově mi ale přijde, že je práce trenérů v Česku dost podceňovaná. Líbí se mi model z Anglie, kdy je trenér zároveň manažerem klubu, určuje tempo a směr, kterým se půjde. Trenér by měl být osobnost, která drží určité zásady. Pokud je trenér, kterému je jedno, že se kupují nebo prodávají zápasy, tak to pro mě není dobrý trenér. Já chci, abychom se zdravili, chovali se slušně, pracovali, dodržovali nějaká pravidla. To je naprostý základ. Do toho pak přidáváte fotbal, jak chcete hrát, jakou formaci. Pokud se daří a klub někam spěje, ať trenér pokračuje. Pokud ne a rok nebo dva to nefunguje, ať ho vyhodí. Obecně by to podle mě nemělo být tak, že trenér přijde a zajímá se jen o hráče. Musí klub vnímat jako celek. Celkově je tady ve fotbale dost věcí, na kterých se musí pracovat.

Například?
Třeba někam přijdete na schůzku a čekáte 40 minut oproti původně domluvenému času, to je neprofesionální, to mě irituje. Já jsem dochvilný, to samé čekám i od ostatních. Mrzí mě, že si dost lidí neuvědomuje, že to jsou důležité věci. A neznamená to, že musím být trenér policajt. V Anglii se třeba nenosí chodit jako tým zapíjet výhry. V Čechách je to jinak, tmelí se tím kolektiv, když se mančaft jednou za čas půjde opít, tak mi to nevadí. Ale zase mi nemůžou chodit na pivo pětkrát týdně. Taky mi v českém fotbale chybí víc pokory. Někdo vede tři zápasy Spartu a už si myslí, že je nejlepší trenér na světě. Měli bychom naslouchat lidem, jako je Zeman – zkušený trenér, spousty let venku, od takových lidí bychom se měli učit.

Kolik času věnujete trénování?
Já tím žiju, věnuju se jen dětem, psům, své rodině a téhle fotbalové rodině. Někdy si na hodinu, na dvě sednu k playstationu, to mě ještě baví, u toho si vyčistím hlavu. Fotbal byl hrozně dlouho můj život, na konci jsem z něj byl ale unavený, tak jsem skončil kariéru. Teď jsem na úrovni, že to není na uživení, ač jsem profesionální trenér, ale hrozně mě to baví. Mám ale problém s učením, to přiznávám. Z knížek mi to do hlavy moc neleze, potřeboval bych s někým sedět a mluvit o tom. Z papírů se mi učí těžko.

Působíte velmi klidně, o trenérské práci mluvíte nadšeně. Je vaší výhodou, že máte z kariéry našetřeno, nemusíte řešit existenční věci a můžete se věnovat trénování pro radost?
Jasně. Přesně tohle mě vůbec neovlivňuje, proto nedělám unáhlená rozhodnutí, nikam se netlačím, abych měl peníze. Utrácím ty svoje a je mi to šumák. Žiji z toho, co jsem našetřil, a mám klid. Ještě bych se rád vrátil k těm trenérům, které jsem v životě potkal.

Prosím.
Když jsem byl ve Spartě, bojoval jsem trochu s Víťou Lavičkou, na druhou stranu teď můžu říct, že bych chtěl být v některých věcech jako on. Kamkoliv jsme přijeli, bylo vidět, jak si ho lidé váží, že je to slušný člověk, za což si ho vážím taky. Kdykoliv jedu na Fotbalovou asociaci, rád ho tam potkám, podáme si ruku a řešíme spolu i tohle. /Bednář sáhne do tašky a vytáhne papír, na kterém je napsáno 7 bodů: 1) Vášeň 2) Ochota 3) Team 4) Spolupráce 5) Pokora 6) Disciplína 7) Vítězství./ Mám to v kabině před každým zápasem. Trenér Lavička měl před každým zápasem pět bodů, já si dva přidal. Na tomhle je fotbal, který chci dělat já, založený. Bez toho nemůže tým uspět. Když si to nebudu užívat, nebudu ochotný hrábnout za spoluhráče, nebudeme vystupovat jako tým, spolupracovat, nebudeme pokorní a vyhneme se nějakým loktům protihráčů, tedy udržíme disciplínu, tak vyhrajeme. K tomu se asi nedá moc namítnout. Z deseti zápasů jsem o poločase jen dvakrát mohl hodnotit fotbal. Jinak mluvíme o tomhle. Dokud si to všichni hráči neuvědomí a nebudou se tím řídit, nebudeme úspěšní. Může se prohrát, ale musím vidět z řeči těla, že to ti kluci chtějí plnit. Pak můžeme řešit, že támhle někdo opustil prostor, támhle je někdo špatně postavený. Dokud řeším věci, že se někdo nechce vracet, že dostal kartu za loket, že zakopl balon a mohl dostat červenou, tak je to špatně.

Trochu jsme zamluvili trenéra Lavičku…
Ukázal jsem mu svůj list a říkám mu: „Trenére, připomíná vám to něco?“ Usmál se a říkal: „Jen tak dál, Romane, jen tak dál!“ Já se na FAČR chodím doučovat kvůli zkouškám, tak jsem zašel do kanceláře a za dvě minuty klepal trenér Lavička s papírem, na kterém měl slovo TEAM a od každého písmena jedno slova: Together everyone achieves more, tedy že dohromady všichni dosáhneme víc. Hned jsem si to vyfotil. I když je Víťa Lavička jiný člověk, než jsem já, jeho chování a vystupování je pro mě inspirací. Chtěl bych kousek z něj dostat do sebe, abych ve 45 letech působil tak klidně jako on. Pak bych byl spokojený. Vím, že jsem někdy nezastavitelný, potřeboval bych to klidem vyvážit. Třeba to přijde i s postupem věku.

Mluvíme tady o disciplíně, berete si i příklady z velkého fotbalu? Nedávno byl třeba u disciplinárky Milan Baroš za tvrdý faul a následnou nevybíravou reakci směrem k rozhodčím. Rozebíráte to s hráči na tréninku?
Často. Ptám se jich, jestli viděli fotbal, co říkali tomu a tomu, jestli viděli náběh, tandem, to funguje. Celkově je nejlepší vizualizace. Když jim něco říkám, těžko si to představují. I proto už mám domluvený dron. Kluky natočím, pak se na to společně podíváme. Snažím se být objektivní, nelžu si do kapsy, což bohužel někdy vidím u některých trenérů. Věci vždycky pojmenuji přímo. S tím souvisí i disciplína. Když vedeme 3:0 a nějaký hráč zkratuje, že se ožene loktem po soupeři, tak to určitě nepřejdu, i když si toho rozhodčí nevšiml. Řeším pak s tím hráčem, proč to udělal a jestli si uvědomuje, že nás mohl zcela zbytečně za rozhodnutého stavu oslabit. Co se týče chování na hřišti, jsem v tom dost striktní. Kluci mají zákaz mluvit k rozhodčím. Já to jednou neunesl, přiznávám, ale ve 14 letech nikdo nebude řvát na rozhodčí, to si nebudou dovolovat. Chci, abychom jako tým vystupovali slušně, zdravili. Kdo by chtěl řvát na rozhodčí, zakopávat balony, dávat lokty, tak u mě nemá šanci. Ve fotbale jsou emoce, bez nich to nejde. Učím ale kluky, aby i ty negativní emoce využili do pozitivna. Ne každý se to naučí hned, ale jde to. Já chtěl vždycky vyhrát, ale ne za cenu, že někoho zraním, nikdy ne podvodem. Nikdy! Měl jsem chtíč, byl jsem tvrdý, ale ne zákeřný. Snažím se kluky vést k tomu, aby negativní pocity přetavili do pozitivna.

Spousta bývalých fotbalistů hraje fotbal na nižší úrovni. Vy ne, proč?
Pro mě to skončilo. Nemám chuť, vůbec. Občas si zahraju za Real Top Praha, víc nepotřebuji.

Vytěžil jste z kariéry maximum?
Myslím, že jsem měl fantastickou kariéru. Kdyby mi někdo řekl, že budu hrát Premier League a za český nároďák, já, kluk ze školy na Jírovcově náměstí na Jižňáku, co od dvanácti let kouří, tak bych nevěřil. Čím víc nad tím přemýšlím a bilancuji, tím víc si uvědomuji, co jsem vlastně dokázal. S mojí hlavou to občas nebylo jednoduché, ale co se týče kariéry, jsem na sebe hrdý. Dost jsem se podceňoval, ale teď říkám: byla to dobrá kariéra.


KDO JE ROMAN BEDNÁŘ
Bývalý fotbalový útočník se narodil 26. března 1983. S fotbalem začínal v ČAFC – tradiční tým ze Záběhlic se k němu dodnes hrdě hlásí. „Prožil jsem tam krásných devět let. Když jsem odcházel do Bohemky, nejmenovaný trenér se mě ptal, co tam budu dělat. Řekl jsem mu, že hrát fotbal,“ usmívá se Bednář nad dávnou vzpomínkou. „Manažer Kaliba mi volal, jestli bych se nechtěl vrátit a za Čafku hrát. Já už ale opravdu hrát nechci.“ Po zmiňovaném dorostu v Bohemians si ho vyhlédla Mladá Boleslav, z níž přestoupil do skotského Heart of Midlothian, kde zářil. Vykopal si angažmá v anglickém West Bromwich Albion, s nímž okusil i slavnou Premier League. Hrál také v Leicesteru, v tureckém Ankaragücü, za Blackpool, krátce byl v Sivassporu, kde však kvůli zdravotním problémům nenastoupil ani k jednomu zápasu. Poté podepsal smlouvu ve Spartě, s níž v roce 2014 vyhrál titul i domácí pohár. V lednu 2015 odešel na hostování do Příbrami, kde v létě 2016 ukončil kariéru. V ní stihl i osm startů za reprezentaci a jeden gól Lotyšsku. Dnes trénuje dorostence v pražském Meteoru a chystá se na studium trenérské A-licence. „Myslím, že i z klubů, jako je Meteor, Admira, Aritma či Motorlet, může v 18 letech vyjít hráč, který bude mít na ligu,“ říká Bednář, který si rovněž vyzkoušel spolupráci s trenérem Pavlem Malurou při vedení kempu Hráčské fotbalové unie pro fotbalisty bez angažmá. „Obrovská zkušenost a skvělá práce. Zatím chci být ale u mládeže.“

Tento rozhovor vyšel v říjnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE