Bez IT jsou doktoři v koncích, říká záložník Kbel Krátký

V kabině A. F. K. Spartaku Kbely je Petr Krátký svým způsobem tak trochu osamocen. Jediný totiž fandí Plzni, to proto, že se v západočeské metropoli narodil. „Spoluhráči jsou samí Pražáci, půlka fandí Slavii, půlka Spartě a je tam i pár Bohemáků, takže se často špičkujeme. Vždycky jim říkám: Hádejte se, jak chcete, stejně vyhraje Plzeň,“ usmívá se.

V Plzni rovněž odstartoval fotbalovou kariéru, během níž vystřídal pouhopouhé dva kluby. „Ve druhé třídě jsem začal hrát za Slovan Spoje a až v roce 2006 jsem šel poprvé na hostování do Kbel,“ vypráví a upřesňuje, že tento přesun souvisel se stěhováním. A to zase souviselo s pracovní nabídkou z Prahy.

Kbely mu dohodil kamarád, který mu dodával počítače. „Líbilo se mi tam a já se tehdy zase líbil jim, tak jsme si plácli. Rok jsem byl na hostování, potom jsem definitivně přestoupil,“ vzpomíná. Po dvanácti letech už může sumírovat. A pro klub má jen slova chvály. „Přišel jsem v éře, kdy ho převzal Tomáš Haniak ještě s Honzou Musilem. Tenkrát už byl z velké části dobudován moderní areál, začalo se pracovat na mládeži a zpočátku jsme i my, áčko, měli výsledky. Bylo to hezké období.“

Časem však A-týmu začali odpadávat hráči a přišel sestup do I. B třídy, kterou Kbely hrají dodnes. „Ale teď už se to zase zvedá. Máme dobrého trenéra, přišli noví hráči. Předloni jsme skoro postoupili, ale nakonec to nevyšlo. Myslím, že na I. A třídu máme, ale spíš to vypadá, že tato sezona bude taková přípravná, sehrávací na další ročník, kdy už bychom se o postupu mohli bavit reálně.“

V nové sezoně čeká Petra Krátkého i jakési malé osobní derby. Kbely totiž dostaly do skupiny Klánovice… „Bydlím v Jirnech a klánovické hřiště mám hned za lesem. Občas tam chodím do hospody na pivo,“ vysvětluje. O tom, že by sem přestoupil, prý ale krajní záložník neuvažuje. „V kabině ze srandy vyhrožuju, že když mě to ve Kbelích přestane bavit, půjdu do Klánovic. Ale ve skutečnosti se mi tam nechce. Kbely beru skoro jako mateřský klub, mám je rád a nechce se mi pryč.“

Na hřišti ho zdobí hbitost. Je až s podivem, že v osmatřiceti je rychlejší než o deset let mladší spoluhráči. I proto neuvažuje o tom, že by s fotbalem praštil. „Nedávám si žádné cíle, že bych chtěl hrát třeba do čtyřiceti. Naštěstí, a to musím zaklepat, se mi vyhýbají zranění. Maximálně si natáhnu sval, ale zatím jsem neprodělal žádnou operaci,“ prozrazuje. „Dokud to půjde, budu hrát. I proto, že mám sedavé povolání a fotbal je pro mě možnost, jak se vyventilovat.“

Oním sedavým povoláním je pozice vedoucího odboru ICT (informační a komunikační technologie - pozn. red.) ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. „Mám pod sebou osmadvacet lidí a na starosti kompletní IT v celé nemocnici. Od počítačů, tiskáren a softwaru přes sítě, po kterých to všechno běhá, až po servery a datová centra,“ vyjmenovává s tím, že příští rok završí ve Vinohradech první desetiletku. „A na téhle pozici jsem skoro tři roky.“

Fakt, že tuto profesi dělá v nemocnici, se prý promítá i na její náplni. „A dokonce docela dost. Byť se to nezdá a doktoři si to také moc neuvědomují, celé zdravotnictví běží a je závislé na IT. Kdybychom teď IT vypnuli, jinými slovy bychom například vypnuli elektřinu a počkali dvě hodiny, tak lékaři nebudou schopni vám ani najít slepák,“ povídá. „Došli jsme zkrátka do doby, že bez IT to nejde. Dřív vám udělali rentgen na snímek, teď už se bez počítače nehnou.“

Další faktor je, že „ajťáci“ mají v nemocnici velmi heterogenní prostředí. „Máme tu sedmnáct set počítačů, ale nedá se říct, že by byly stejné. Máme sedmnáct set podobných počítačů. Ke každému je jiný software, ke každému je připojený jiný zdravotnický přístroj,“ popisuje chlapík, který vystudoval Západočeskou univerzitu v Plzni. „Konkrétně Fakultu aplikovaných věd, takže zjednodušeně řečeno počítače. Zaměření jsem měl distribuované systémy, což jsou počítačové sítě a výměna dat po síti,“ upřesňuje.

Ve vinohradské nemocnici jsou prý k mání velmi vyspělé technologie. „A to přesto, že moc nejsou peníze, protože jsme státní podnik. Ale vždy, když se nějaké najdou, tak se pořizují moderní systémy,“ prozrazuje a přidává další specifikum. V nemocnici totiž, nadneseně řečeno, závisí na spoustě těchto technologií lidské životy. „Když vám vypadne klíčový systém někde ve fabrice na autodíly, tak ztratíte na zisku, protože nevyrobíte pár plechů. Když vám vypadne v nemocnici třeba centrála na monitory dechu, jste tak trošku v čoudu.“

Zrádné je prý i to, že neexistuje žádný plán B pro případ výpadku systému. „Data třeba z rentgenu přecházejí po síti přímo do diagnostické stanice, kde sedí MUDr, který se na ně podívá a určí onemocnění a diagnózu. V okamžiku, kdy je k dispozici mít nebude, nemá se na co podívat,“ upozorňuje.

Lékaři si prý důležitost IT moc neuvědomují. „Rozděluji je na non-IT a IT. Ti první vůbec nevědí, o co jde, a berou to tak, že my jsme doktoři a my jsme top. Ti druzí situaci alespoň trochu chápou a snaží se nám vycházet vstříc.“

Vedení nemocnice si prý podstatné úlohy IT vědomo je, přesto ji odsouvá na druhou kolej. „Když se rozhoduje, zda koupit nové výtahy nebo nové diskové pole, koupí se výtahy. Ale v okamžiku, kdy nám diskové pole spadlo a nemocnice tři dny ležela, si to uvědomili a koupili nám hned dvě.“

Z tohoto kolapsu dokázal Petr Krátký s kolegy vybruslit ještě velmi slušně. „V diskovém poli jsou uložena všechna data, je to mnoho a mnoho terabytů. Na celou nemocnici jsme měli jedno jediné a jednoho dne řeklo: končíme. Podařilo se nám kus obnovit a všeho všudy jsme přišli jen asi o hodinu dat a pár desítek tisíc mailů, které pro nás ale nejsou klíčové. To bylo vzhledem k rozsahu té havárie ještě úplně v pohodě.“

Počítače občas řeší i v kabině. „Spoluhráči si ze mě dělají srandu, že v práci jenom hraju Pac-Mana,“ směje se. „Kromě jednoho nikdo počítačům nerozumí, takže už jsem jim dělal pár notebooků, opravoval a radil. I když se o mé práci ve Kbelích moc nebavíme a v kabině jedou jiná témata, tak jakmile padne slovo počítač, hned jdou po mně,“ usmívá se čerstvě dvojnásobný táta.

Před pár týdny se mu narodil syn David, s manželkou Renátou už mají šestiletého Lukáše. „Holky asi neumím,“ glosuje to. Staršího potomka se možná trochu paradoxně snaží držet dál od počítačů, mobilů a tabletů. „Protože vím, jaký je to mor. Ale teď, když už půjde do školy, mu občas půjčím na hraní tablet. I proto, aby mezi kamarády nebyl, jak se říká, zaostalý,“ zakončuje s úsměvem.

Tento článek vyšel v srpnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE