Foto: FAČR
Role trenérů mládeže je pro celý fotbal nenahraditelná, říká lektor Majer
07.12.2018

Role trenérů mládeže je pro celý fotbal nenahraditelná, říká lektor Majer

V létě 2017 začal pracovat jako lektor FAČR nejen pro Prahu, ale i pro další kraje. Aleš Majer má na starosti velmi zásadní činnost: vzdělává a školí trenéry mládeže, které tak svou prací může zásadně ovlivnit. Jaké jsou jeho dojmy a zkušenosti?

Jak jste se k této práci dostal?
K této práci jsem se dostal asi nejklasičtější cestou. Tato role se nově zaváděla v rámci FAČR. Oslovil mě Tonda Plachý, který mi i dříve nabízel spolupráci a zrovna byla příznivá doba, abych jeho nabídku přijal. Navíc mě oslovil větší rozměr spolupráce, že se to netýkalo jen vzdělávání, ale navazovalo to i na další projekty, jako jsou akademie, vzdělávání na vyšších licencích, dobře to navazovalo i na Grassroots oddělení. V neposlední řadě mě oslovilo to, že budu spolupracovat s erudovanými odborníky. První zkušenosti byly klasické, jako je to vždy na nových pozicích. Zpočátku jsme někde naráželi na menší odpor, ale to se po pár měsících znatelně zlepšilo. Obecně jsou zkušenosti z prvního roku, který si můžeme již vyhodnotit, velmi pozitivní. Hlavně na základě reakcí trenérů, kteří se zúčastnili kurzů. Tyto zkušenosti převádíme do současných kurzů v této sezoně nejen, co se týče vzdělání, ale i organizace a plánování kurzů.

Pro Prahu nejste z trenérského hlediska až tak známou tváří, ač jste jako hráč v Praze působil.
Jsem odchovanec Xaverova, takže jsem typický Pražák z Horních Počernic. (úsměv) Celé mládí jsem strávil v Xaverově, pak jsem se skrze hostování přes Sibřinu, Admiru a Krč dostal do áčka Xaverova, kde jsem odehrál jednu druholigovou sezonu. Následně jsem se přesunul do Kolína, kde jsem s roční pauzou strávil zbytek hráčské kariéry na úrovni třetí ligy, ve 29 letech jsem plynule přešel z hráčské kariéry do té trenérské. V Kolíně jsem převzal dorost a zároveň se stal vedoucím SCM.

Kde jste působil v rámci své trenérské kariéry?
V Kolíně jsem působil čtyři roky. Poté jsem se přesunul na tři roky do Hradce, kde jsem trénoval mladší dorost. Následoval přesun do Pardubic, kde jsem dva roky trénoval extraligu staršího dorostu.

Licence jste si udělal v době, kdy jste působil jako hráč. Proč jste je dělal již v době hraní a vybral si kariéru trenéra?
Byl jsem rozhodnutý od začátku, už jako hráč, že chci pokračovat ve fotbale jako trenér. V momentě, kdy jsem tušil, že hráčská kariéra nepůjde do té nejvyšší úrovně, zhruba ve 24 letech, tak jsem si začal dělat trenérské licence. Byť jsem nekončil z důvodu zranění, skončil jsem poměrně brzo, protože už jsem se chtěl věnovat trenéřině. Už jako hráči se mi stalo, že jsem vedl trénink například dorostu v Xaverově, kdy trenér vypadl ze zdravotních důvodů na týden. Tak jsem to vzal za něj.

Proč jste začal s trénováním ve středních Čechách a ne v Praze?
Mezitím jsem se přestěhoval s rodinou z Prahy do Českého Brodu. A tím, že jsem kariéru končil v Kolíně, kde jsem byl jako třetiligový hráč a měl tam civilní zaměstnání, tak jsem plynule navázal tam. Navíc Český Brod je od Kolína 30 kilometrů.

Když jste zmínil civilní zaměstnání, pracoval jste tam v době, kdy jste zároveň studoval licenci UEFA Profi mládež, která je časově náročná. Jak šlo skloubit trenéřinu, zaměstnání a studium?
Složité to bylo. Samozřejmě bych k tomu ještě připočítal rodinu, protože to bylo v době, kdy už jsme měli dvě děti a syn byl hodně malý, byl mu rok, dva. Dceři bylo o pět více. Musím říct, že jsem měl velkou podporu v zaměstnavateli, který byl s Kolínem spjatý i sponzorsky. Měl jsem velkou výhodu, že jsem v něm tu podporu měl, i když to samozřejmě někdy bylo velmi složité, i vzhledem k nákladům, protože jsem si někdy bral i neplacenou dovolenou.

Trenérskou kariéru jste strávil v dorostech. Nelákalo vás někdy zkusit mladší kategorie? Zažít zkušenost u těch malých?
Naopak musím říct, že jsem rád, že jsem začínal u dorostů. V tu chvíli jsem měl velký respekt začínat s malými dětmi, protože bych tehdy asi úplně nevěděl, co s nimi a využíval bych primárně těch hráčských zkušeností, což by mohlo být v některých případech spíš nevhodné. Proto jsem rád, že jsem začínal u dorostů. Nicméně k dětem jsem se velmi rychle dostal, v roce 2010, tedy po roce trénování, jsem dělal profi mládežnickou licenci a už tam jsem se s trénováním malých mockrát setkal a od roku 2012 jsem začal působit externě i v lektorských rolích a jako člen Létajících trenérů, takže jsem na trénincích vedl i přípravkové týmy.

V dorosteneckých týmech jste prošel Kolínem, Hradcem, Pardubicemi. Co pro vás byla největší zkušenost?
Všechny zkušenosti byly důležité. Na každé úrovni se přizpůsobujete, i když trénujete principiálně stejně. Prostředí je však různé. Hlavně jsem zachovával stejné lidské hodnoty, které jsem uplatňoval všude, kde jsem byl. Ty lidské hodnoty byly od hráčů zpětně nejvíce oceňovány, i když jsem je už nevedl. Zejména spravedlivost, důslednost.

Hraje v současné době někdo z vašich bývalých svěřenců v lize?
Kluci působí v první a ve druhé lize. Nejvýrazněji zatím Dan Trubač z Hradce. Pak jsou kluci z Hradce ve druhé lize. Postupně začínají do druhé ligy nakukovat také kluci z Pardubic.

Vraťme se k lektorování. Říkal jste, že školíte od roku 2012. Jaké pro vás byly začátky?
Od začátku mě ta činnost bavila a lákala. Nebylo vše perfektní, naopak. Je to jako s každým jiným řemeslem, musíte získávat zkušenosti a projít si těžkými situacemi, které se nepodaří. Dnes spolupracuji s kolegy, kteří mi dávají zpětné vazby, co se jim líbilo, co by se podle nich mělo vylepšit či udělat jinak. Všechno si člověk musí poctivě odpracovat.

Od loňského léta vznikla pozice lektorů, vloni jste byli tři, dnes jste čtyři. Jak probíhalo vaše interní slaďování a nastavení licencí pro celou republiku?
Probíhalo často, nejen v naší skupině, ale i s dalšími kolegy. To znamená s celým trenérsko-metodickým úsekem pod vedením Tondy Plachého, se sportovně technickým oddělením, tedy Tonda Barák, Jirka Vorlický. Někdy to bylo i bouřlivé. Nešlo o to, že bychom se lišili v základních principech, jak pracovat s dětmi do 13 let, naopak, tam jsme měli jasno a byli sladění za deset minut. K bouřlivým debatám docházelo při řešení způsobu, jakým to budeme trenérům předávat, co vše zařadit do nejnižších licencí, co už ne. To se neustále vyvíjí. Už jsme na 80% sladění, i když i ve způsobu předávání jsme si zachovali každý vlastní autenticitu. Nyní směřujeme porady více k B-licenci, avšak i C-licenci řešíme stále. Teď jsme se například bavili, že bychom v rámci C-licence udělali jednu praxi ze čtyř normálně s dětmi a ne s trenéry, že se budeme snažit to tam postupně dostat. Reagujeme neustále.

V současné chvíli máte na starost čtyři kraje. Jaké jsou rozdíly?
Mám tři a půl kraje, Prahu dominantně, Pardubický kraj máme s Martinem Daňkem na půl. Rozdíly tam jsou. Obecně bych Prahu oddělil, i třeba vzhledem k časovým možnostem lidí. V okresech dál od Prahy jsme více limitováni termínem, kdy licenci udělat. V Praze jsou lidé flexibilnější. Navíc z logických důvodu, že je v Praze víc klubů, víc trenérů, víc trenérů zkušenějších a s větším vzděláním, tak se mi zdá, že v Praze na C-licencích je o něco víc tvůrčí prostředí než ve vzdálenějších okresech. Vůbec to není myšleno, že by zde byli lepší či horší trenéři, ale logicky ve vzdálenějších okresech není více trenérů s vyšším vzděláním jako v Praze, tím pádem není tolik lidí, kteří diskutují ty otázky tréninkového procesu a přístupu k dětem.

Jaké byly začátky z hlediska nově vytvořené pozice? Jak vaše pozice byla přijímána v krajích a okresech?
Naše pozice byla vnímána rozdílně. Někde to bylo velmi rychlé, jinde jsme museli prokázat svoji odbornost. Ale i to, že umíme organizačně i metodicky tu C-licenci zvládnout. Někde se nám to nepovedlo hned, některé okresy zareagovaly později, ale myslím si, že v druhé polovině minulé sezony jsme už neřešili moc problémů. Naopak se okresy ozvaly, spíš ve Středočeském kraji, že by tu C-licenci chtěly udělat u nich, že už tam dlouho neprobíhala. Velice rychle jsme se dohodli na pořádání a jsme připraveni ji tam opět udělat.

Když budeme mluvit o Praze, jak byla vaše osoba přijata zde?
V Praze velice dobře. Je potřeba výrazně zmínit roli Zdeňka Srby a Karla Kopsy v posledních letech ve vzdělávání v Praze, kdy tady odvedli velký kus práce. V loňském roce to probíhalo tak, že já jsem se k nim připojil, dohodli jsme se dobře na tom, jak licence budou probíhat, stejně tak jsme se dohodli na mém zapojení, ať už v roli lektora či spolulektora. Chtěl jsem poznat za ten rok to pražské prostředí co nejlépe. Se Zdeňkem a s Karlem byla spolupráce vynikající, co jsme si dohodli, vždy platilo. Ani jsem nepředpokládal, že nebude probíhat dál, ale Zdeněk před novou sezonou přišel s tím, že by v té roli rád skončil, načež ho doplnil i Karel Kopsa. Při řešení situace na PFS jsem nabídl, že roli převezmu společně s celým týmem, který teď na Praze v rámci licencí působí. Ještě jednou patří Zdeňkovi a Karlovi velký dík jednak za práci, kterou odvedli, ale také za to, že mě mezi sebe dobře přijali.

Kolik trenérů už jste vyškolil?
Mám zaevidovanou zatím jen tu loňskou sezonu, během ní to bylo 470 trenérů. Co bylo před tím během těch pěti let externího lektorování, to nedokážu spočítat.

S lektory si necháváte zasílat zpětné vazby. Jaké jsou?
Z 99% procent jsou zpětné vazby velmi pozitivní. Ty negativní reakce jsou na detaily, ať už organizace nebo na prostory, kde C-licence probíhá, s čímž občas někdo není spokojený. Ta spokojenost se týká i mých kolegů v ostatních krajích a okresech. Je to to, co mě dává smysl, co mě u té práce drží, protože jsem v létě řešil nabídku spojenou s trénováním v klubu. Ale ta energie, která se mi vrací, ať už v průběhu kurzu, či po něm, mě v lektorování drží.

Zní to vše velmi pozitivně. Přesto se teď na FAČR řeší vaše role a probírá se význam této role. Jak to vnímáte?
Myslím, že jsme za čtrnáct měsíců v naší roli odvedli spolu s kolegy poctivou práci, která má smysl a podílí se na celkovém prostředí, které je nastavováno ve fotbale dětí a mládeže. Vedení Fotbalové asociace si nyní vyhodnocuje, jestli je tato cesta správná. Podílíme se nejen na vzdělání trenérů na úrovni C a B-licencí, spolupracujeme s krajskými o okresními Grassroots manažery, spolupracujeme s trenéry v akademiích, podílíme se na vzdělávání na vyšších licencích. Celé je to nyní nastavené tak, že opravdu hodně lidí, odborníků a trenérů spolupracuje na dalším progresu v celém českém fotbalovém prostředí. To, jakým směrem se vydáme v následujících měsících, má v rukou vedení FAČR. Chtěl bych ocenit trenéry, zejména ty mládežnické, že se věnují této práci ve volném čase. Že se té práci věnují buď bez nároků na odměnu, nebo to dělají za odměnu spíše symbolickou. Tímto před nimi smekám klobouk. Jsem potěšen, že je velký zájem o licence, kam trenéři chodí ve volném čase, nejsou kvůli tomu doma. B-licence trvá 160 hodin, a to už je pořádná porce času. Nelitují takto stráveného času na licenci a já jsem tam s nimi velmi rád. Chci trenérům mládeže poděkovat, jejich role je pro celý fotbal nenahraditelná!