Přebor očima hráče: Vzpomínky na debakl i Csaplárova past

Přední Kopanina zničila Motorlet B 6:2, přestože o poločase svítilo na výsledkové tabuli těsné skóre 1:0. Jenže stačilo 10 minut ve druhém poločase a bylo to 3:0. Pak 4:0, 6:1… No, Kopanina uštědřila soupeři debakl a oba trenéři přiznali, že ještě milosrdný.

Hned se mi vybavil jeden zápas, když jsem oblékal dres zrovna Motorletu. Jako druhý tým tabulky v divizi jsme jeli do Vilémova, hrozně dlouhá štreka. Věděli jsme, že nás nečeká nic lehkého, a to se také potvrdilo. O poločase jsme prohrávali 0:1.

V kabině jsme se hecovali, že tam body nenecháme a že ukážeme, jaký jsme tým. Nepochybuji, že to kluci měli na Kopanině podobně. Výsledek? Dopadli jsme ještě hůř. V 75. minutě dávali domácí na 7:0! No, domácí… Dal jsem si ukázkový vlastenec.

Sedmigólovou prohru už jsme udrželi. Zní to vtipně, ale my byli fakt rádi, že jsme nedostali 10. Není nic horšího, než když vyjdete z kabiny plní odhodlání a soupeř vás hned srazí na kolena. Béčko Motorletu to v sobotu zvládlo o kus lépe než my. Radost z toho ale asi nemají.

Ještě šílenější duel museli vidět diváci na Podolí, kde se představily Třeboradice. Hosté, a (nejen) pro mě favorit celé soutěže, poprvé v sezoně vyhráli. Průběh byl ale neuvěřitelný. Domácí srovnali o deseti z 0:2 na 2:2 ze dvou penalt. A stejně ještě prohráli.

Penaltu totiž nakonec dostaly i Třeboradice a mohly slavit výhru. Tři penalty v posledních minutách zápasu, to asi fakt nepamatuju. Jak znám horkou půdu Podolí a tamní diváky, emoce musely být asi pěkně vyšroubované.

Ale takové zápasy mám rád. Líbí se mi, když má utkání grády, hráči se toho nebojí a jdou do toho naplno. Samozřejmě v rámci fair play, nikdo nechceme nikoho zranit. Ovšem právě pro ty nejvyhrocenější momenty to hrajeme. Jednou máme hned po zápase chuť slavit, podruhé spíš rozkopat vše kolem sebe… Ale proto fotbal tak miluju a nedám na něj dopustit.

Na závěr se dostanu i k našemu zápasu na hřišti Hostivaře. O poločase jsme vedli 2:0. „Nejhorší možný výsledek,“ pronesl jednou trenér Josef Csaplár a do dneška je to nesmrtelný výrok. Hodně lidí se „Csaplárově pasti“ (toto spojení má dokonce i svojí stránku na Wikipedii) směje, ale ono na tom něco je.

Samozřejmě, že vždy radši povedu 2:0 než 2:1. Ale faktem je, že dotáhnout takový zápas k vítězství není snadné. Chtě nechtě máte v hlavě, že tohle už nemůžete pustit. Naopak soupeř se spíše vyhecuje tím, že už nemá co ztratit.

Přesně tak to bylo i v Hostivaři. Mohli jsme rozhodnout třetím gólem, jenže se nám to nepodařilo. A přišel trest. Jedna standardka, 1:2 a najednou se hrál úplně jiný zápas. Domácí zjistili, že bod není daleko a my logicky znervózněli.

Dá se říct, že jsme tentokrát Csaplárovu past zvládli a závěr odehráli zkušeně. Když ale Hostivař kopala v poslední minutě roh, dobře mi nebylo. Prostě se mi zase potvrdilo, že vedení 2:0 nerovná se klidné tři body. A už vůbec ne v hrozně vyrovnaném přeboru.

Autor je novinář, bývalý redaktor portálu iSport.cz, šéf česko-slovenského fanklubu Realu Madrid a kapitán nováčka Pražská teplárenská přeboru z Újezdu Praha 4.