Horolezec z Klapzubovy jedenáctky
05.07.2018

Horolezec z Klapzubovy jedenáctky

Často se v souvislosti se silnými mezilidskými vztahy a familiární atmosférou v oddílu používá úsloví o rodinném klubu. V případě Lysolají a ŠIMONA SCHIERREICHA však nejde o frázi. TJ Sokol totiž před dvaaosmdesáti lety zakládal jeho praděda a působí v něm hned několik jeho příbuzných včetně táty. Nejen v pražském fotbale jde o ojedinělý úkaz. Podobně unikátní je i koníček, který důrazného středního záložníka provází už od dětství. Věnuje se totiž horolezectví.

Šimonovi Schierreichovi bylo šest let, když začal oblékat dres přípravky Přední Kopaniny. V období mladších žáků šel na zkušenou na Aritmu, ale rychle, už po půl roce, se vrátil. „Moc mě to nezaujalo, zejména kvůli kolektivu. A ten je pro mě důležitý, důležitější než třeba kvalita soutěže,“ vysvětluje vlasatý fotbalista.

Na Kopanině vydržel až do mužů. „Pak přišla škola, kvůli níž jsem měl na fotbal méně času. A když člověk tolik netrénuje, těžko se může dostat do sestavy. Proto jsem někdy v osmnácti přestoupil do Lysolají,“ sumíruje. Do oddílu na severu Prahy nezamířil náhodou. „Je to klub, který, pokud se nepletu, spoluzakládal v roce 1936 můj praděda. Už od dětství tam hraje i můj táta a spousta dalších příbuzných, takže to byla jasná volba.“

Lysolajští logicky evokují legendární Klapzubovu jedenáctku. „Když nastoupíme na hřiště, je nás tam přibližně polovina z naší rodiny. I spoluhráče, kteří nejsou jejími členy, znám odmalička. V klubu většina působí přes dvacet let, takže v Lysolajích byli už v dobách, kdy jsem jako malý chodil koukat, jak hraje táta,“ vzpomíná.

Sokol, který už dlouhé roky nemá vlastní hřiště a momentálně hraje domácí zápasy na ČZU (nového areálu v Lysolajích by se klub mohl dočkat už brzy, ale o tom až někdy příště…), kope v současné době III. třídu, předchozí dvě sezony však strávil o patro výš. Jak by Šimon Schierreich obě soutěže porovnal?

„Myslím, že ve druhé třídě bylo tak pět týmů, které hrály opravdu dobře. Zbytek byl srovnatelný s těmi, proti kterým hrajeme teď. Osobně mám vždy radši zápasy s lepšími týmy, je to větší fotbalový zážitek. Jenže jak už jsem naznačil, pro mě fotbal není jen o sportu, ale i něčem jiném.“

S ohledem na věkové složení mužstva, v němž je většině hráčů přes 40 let, by se mohlo zdát, že mladý záložník se tak trochu bude muset hýbat i za ostatní. „Je jasné, že toho asi naběhám víc než někteří spoluhráči. Ale nikdy jsem od nich necítil žádný tlak a očekávání, že by třeba jen stáli na půlce a čekali, že já uběhám všechno. A mně se navíc zase tak moc běhat nechce,“ usmívá se hráč, mezi jehož přednosti patří bojovnost a tvrdost.

K fotbalu a hlavně do Lysolají jej de facto přivedla rodina. Jak se ale dostal k lezení? „Já vlastně ani nevím, vyplynulo to nějak přirozeně. Odmala jsem jezdil na skautské tábory, kde se slaňovalo, což je taková soft verze lezení. To mě vždycky bavilo a nějak to ve mně zůstalo. Když jsem pak přišel na gymnázium, měli jsme k dispozici stěnu a lezecký kroužek, do kterého jsem začal chodit. Postupně to přerostlo v lezení na skalách,“ shrnuje.

Zmíněný kroužek zahrnoval rekreační lezení přibližně jednou týdně. Později došlo i na intenzivnější trénink, tomu se Šimon Schierreich věnuje zhruba poslední čtyři roky. „Nejvíc se trénuje tím, že člověk pořád leze. To je stejné jako ve fotbale. Existují ale i speciální cvičení zaměřená většinou na posílení střední části těla a samozřejmě rukou a prstů. Shyby na malých lištách, na kulatých lištách a podobně,“ prozrazuje a zmiňuje i kdysi tak populární modrý gumový kroužek na posílení prstů a zápěstí. „Také ho mám, ale řekněme, že existují efektivnější způsoby tréninku,“ směje se.

Většinu běžných smrtelníků při pohledu na horolezce zdolávajícího skálu nejspíš napadne, jestli tam nahoře nemá strach. „Poprvé jsem se bál hned při prvním lezení, když jsme byli s kamarádem a jeho tátou na pískovcích v Českém ráji. Lezli jsme úplně jednoduchou cestu, ale přece jen měla nějakých čtyřicet metrů. Tehdy jsem byl opravdu hodně opatrný,“ přiznává. „Hned potom jsme šli na těžší cestu a tu už jsem nevylezl. Musel jsem se nechat spustit, protože jsem prostě nevěděl, jak mám lézt. Chyběly mi zkušenosti a bál jsem se.“

Malá dušička v něm je prý občas dodnes – ač je pochopitelně pokaždé jištěný. „V lezení je každá cesta ohodnocená nějakým číslem vyjadřujícím její obtížnost. Ta, na které jsem se bál tenkrát, měla nižší obtížnost, která pro mě dnes takovou výzvou není. Ale člověk posouvá své hranice, a pokud k té hranici dojde, tak se může stát, že dostane strach,“ vysvětluje s tím, že roli hraje i jištění. „Bývá dost různé. Když je dejme tomu po dvou metrech, tak strach nemáte. Ale právě české písky jsou pověstné tím, že jištění je dost sporé, což znamená třeba jedno na patnáct metrů. Tam už je potřeba být hodně opatrný.“

Na rozdíl od fenomenálního Čecha, trojnásobného mistra světa Adama Ondry, se Šimon Schierreich nevěnuje sportovnímu lezení. „Závodů se neúčastním, dělám klasické horolezectví, tedy pouze pro vlastní potěšení,“ objasňuje chlapík, který na svém koníčku nejvíc oceňuje komplexnost. „Je to sport, který má hodně velké nároky na fyzickou stránku. Je potřeba být silný úplně ve všem. Horolezec se zvedá na nohou, na rukou, musí dokonale ovládat své tělo. Zároveň jde i o psychiku. Když jste deset metrů nad posledním jištěním a dolů je to třicet metrů, musíte zachovat chladnou hlavu a pokračovat. Nebo když jste v horách a přijde špatné počasí, nesmíte se z toho zhroutit.“

Právě špatné počasí, které vyústilo v krizový moment, nedávno zažil na vlastní kůži. „V půlce února jsme byli s kamarádem v Tatrách, kde jsme lezli ledy, takže s cepíny a mačkami. Když jsme slezli a šli žlabem dolů, zavalila nás lavina,“ líčí krušné okamžiky. „Jen jsem se zapřel a čekal, co bude. Přišel první náraz, ten jsem ještě ustál. Další, hlavní masa sněhu mě strhla asi padesát metrů ze svahu. Hlavou se vám toho v té chvíli moc nehoní. Naštěstí jsem byl zavalený jen do půlky těla, takže jsem se vyhrabal,“ popisuje s tím, že bez škrábnutí vyvázl jak on, tak jeho kamarád.

Ani takováto zkušenost ho od lezení neodradí. „Z naší strany nedošlo k žádnému podcenění, lavinová předpověď byla příznivá. To jsou okolnosti, které nemůžete ovlivnit,“ krčí rameny. „Samovolná lavina člověka zasáhne asi v pěti procentech případů, takže pravděpodobnost je opravdu malá,“ upozorňuje.

Žádné konkrétní cíle v podobě zdolání třeba Mount Everestu si v lezení nedává. „Možná někdy ve vzdálené budoucnosti bych se na takový vysoký kopec podívat chtěl. I když asi ne zrovna na Everest. Ale myslím, že člověk by nejdřív měl mít hodně zkušeností a postupně se k tomu dopracovat.“ Pro úplnost: Šimon Schierreich studuje teoretickou informatiku na ČVUT. Svou budoucnost však vidí trochu jinde. „Jsem neúspěšný uchazeč o medicínu a moje vysněná profese je horský záchranář. Tím bych krásně propojil práci a koníček.“


Tento článek vyšel v březnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE