Historické osobnosti pražského fotbalu: Dnes hraje Káďa!

Snad každý věděl, že na Letnou přišel z Čafky. Většina fandů by jeho rodný dům hledala kdesi na Vinohradech. Omyl! Karel Pešek, tak znělo jeho občanské jméno, se narodil v Olomouci, kde měl jeho otec ve Ztracené uličce malé papírnictví. Moc nevynášelo, jinak by se rodina nepřestěhovala až na Slovensko, do Liptovského Svätého Mikuláše. O tom, že posléze skončila v Praze (i když tehdy ještě byly Královské Vinohrady samostatným městem v jejím těsném sousedství), rozhodl inzerát, že věhlasné Nakladatelství Jos. R. Vilímek hledá účetního.

Třináctiletého Káďu - to už tak hvězdě klukovských hadrákových bitev říkali všichni kolem - přivedli kamarádi do opravdového klubu. Nebyl to však ještě ČAFC, ale vinohradský Meteor. Tam se stal pravou spojkou útoku rezervy. Chodil ho okukovat hostinský Charvát, fanoušek a mecenáš Čafky, a přetáhl ho z červenobílého do zelenobílého dresu. Měl co nabídnout: Káďa i jeho o tři roky starší bratr Láďa studovali a doma byla nouze, zvláště když pan Pešek sám zkusil nakladatelské podnikání, ale nepoctivý společník ho přivedl na mizinu. Když pak otec ještě ke všemu vážně ochuravěl, cvakaly se dennodenně dlouho do noci u Pešků patentní knoflíky na prodejní kartony, aby bylo alespoň pár korun. Korpulentní obědy U Charvátů pro oba mládence znamenaly pro celou rodinu hotové terno!

Na jaře 1913 se hrál na Letné turnaj, ve kterém levý záložník ČAFC postupně zneškodnil pravé strany útoků všech soupeřů. Tehdy na něho byl vyhlášen všeobecný hon. Káďu chtěla celá silná trojka českého fotbalu, obě „S“ i žižkovská Viktorka. Největší šance však se připisovaly Slavii, vždyť její velký a vlivný příznivec, uctívaný básník Viktor Dyk, byl bratrem čafkařského předsedy! Už se zdálo, že je ruka v rukávu, ale sekretář Sparty Ferdinand Scheinost dokázal Dykovi vypálit rybník. Domluvil se s medikem Láďou Peškem, se kterým se znal ze šachů, a maminka obou studentů získala výnosnou živnost - kantýnu ve sparťanské tribuně…

Roku 1920 odešel centrhalv Sparty Antonín Fivébr jako trenér do Itálie a Káďa zaujal jeho pozici, na které se v dalších letech nejen do českých fotbalových dějin jednou provždy zapsal jako nevyrovnatelný pán středu hřiště a obdivuhodně tvořivý tvůrce hry.


KAREL PEŠEK - KÁĎA
* 20. 9. 1895 až 10. 9. 1970
* Kariéra: 1908 SK Meteor Královské Vinohrady, 1912 ČAFC Královské Vinohrady, 1913 AC Sparta, 1933 SK Židenice (do roku 1934)
* Ligová dráha: v letech 1925 až 1933 devět ročníků za Spartu (1 ligový gól v soutěži 1930-31), poté 1 ročník za SK Židenice
* Mistrovské tituly: 1919, 1926, 1927 a 1932 vždy se Spartou; ta byla navíc v období 1920 až 1923 nepřetržitě mistrem Středočeské župy (celostátní soutěž se v těch letech neuskutečnila)
* Mezistátní zápasy: 44 v letech 1920 až 1931, vždy v roli kapitána; 1 gól (1928 - Maďarsko 6:1)
* Po skončení sportovní dráhy získal studiem při zaměstnání doktorát přírodních věd.

DROBNÉ KLEPY
Osudná 38. minuta - Která velká osobnost nemá své vrtochy? O Káďově posedlosti, že pokud kapitán pociťuje křivdu pro svůj tým, má právo a dokonce povinnost odvést jej ze hřiště, se vědělo. Žel tak jednal i ve finále fotbalového turnaje olympijských her roku 1920 v belgických Antverpách. Pravda, byly tu polehčující okolnosti: Kdysi znamenitý, ale už šestašedesátiletý anglický rozhodčí John Lewis se z minulosti netajil nesympatií k českým fotbalistům. Přesto protest vedení naší výpravy proti jeho nominaci do finálového utkání s Belgičany moudrý nebyl; že bude zamítnut, se dalo očekávat, a nadto poskytl domácímu tisku záminku ke štvanici proti našemu týmu. Když se pak naši nenechali před utkáním fotografovat (byli přesvědčeni, že to přináší smůlu), rozbouřilo se proti nim celé hlediště a bouřit už nepřestalo. Lewis nás pak několikrát výrazně poškodil. První gól jsme dostali po hrubém faulu na brankáře Rudolfa Klapku, druhý po nedovoleném zákroku na Františka Kolenatého. A když Lewis ve 38. minutě vyloučil Karla Steinera, zatímco přestupky Belgičanů přehlížel jak na běžícím pásu, učinil Káďa osudové a přes všechny křivdy nepochybně nesprávné rozhodnutí. K dalšímu utkání obou národních mužstev došlo až v roce 1927. Znovu stáli proti sobě titíž kapitáni, podali si ruce a Káďa se omluvil.

Zlatovlasá primadona - Káďova popularita na vrcholu jeho fotbalové slávy byla nesmírná. Jméno z titulku nesla operetka, která se o něm v Praze hrávala ve 20. letech, a píseň Dnes hraje Káďa, zlatovlasá primadona se stala šlágrem. Zlatovlasý byl, i když drobet do zrzava. Ale primadona, tak jak tomu slovu dnes rozumíme? Ani náhodou! Dříč až do úpadu, nezměrný obětavec a nezlomný bojovník za barvy, které právě oblékl, ať patřily klubu nebo národnímu mužstvu. Kolik měla tehdy evropská pevnina centrhalvů jeho technické i taktické zralosti? Tři, čtyři? Víc určitě ne. Nejčastěji byl s Káďou poměřován famózní György Orth z budapešťského MTK. Po rozpadu Rakouska-Uherska a bojích s Maďary o Slovensko byly sportovní styky obou zemí po řadu let na bodu mrazu. Tehdy činovník MTK dr. Fodor navštívil Prahu jen proto, aby se podíval na Káďu a mohl srovnávat. Přijel, viděl a řekl: „Možná je Orth přece jen trošíčku techničtější, elegantnější. Ale Káďa je o dost rychlejší, vytrvalejší, bojovnější a odolnější. Je duší mužstva. A ta jeho hra hlavou! Nerad to říkám, ale Káďa je prostě lepší fotbalista!“

Káďa s hokejkou – I na ledě byl mezinárodní extratřídou. Už roku 1914 se v mužstvu Čech stal mistrem Evropy, v československé reprezentaci získal roku 1920 olympijský bronz (v těchtýž Antverpách, kde později svým rozhodnutím připravil fotbalový tým přinejmenším o stříbro) a v letech 1922 a 1925 znovu patřil ke kontinentálním šampionům. A byl by dokázal ještě víc, nebýt rozhodnutí LIHG (dnešní IIHF) z roku 1925, že profesionálové jiných sportů nesmějí hrát v mezinárodních hokejových soutěžích, i když jsou v bitvách o puk čiročirými amatéry.

Miloslav Jenšík

Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE