Vrtám, sekám, šroubuji. Jsem jako truhlář, říká kanonýr Podolí Jůzek

Nebojíte se hrát fotbal, když v ordinaci vidíte, co všechno se při něm může stát za úrazy?
Člověk samozřejmě má strach, ale nesmí si ho připouštět. Beru to z pozitivní stránky: sportuju, jsem aktivní, zpevňuju si tělo, což mi pomáhá, abych předcházel zraněním a bolestem.

Takže ani ošklivé případy ze sálu vás nestraší?
Vůbec. To by člověk nemohl dělat nic, nejen sport. Nemohl bych jezdit v autě, na kole, nemohl bych si jít zaběhat. Dost lidí si zlomí nohu, protože prostě špatně došlápnou, když jdou s nákupem. Ve fotbale mám občas strach o hlavu. Nikdy jsem o možnosti zranění příliš nepřemýšlel, ale i vzhledem k mé profesi se snažím být opatrnější.

Co je z lékařského hlediska největší hrozba fotbalu?
Nejběžnější fotbalová zranění jsou úrazy kolena a svalová poranění, občas jsou to zlomené ruce a nohy. Na naší úrovni, kde příprava není tak komplexní jako na profesionální úrovni, svaly nejsou správně posílené a následně zregenerované. Prasklý přední zkřížený vaz je nejhorší fotbalové zranění vzhledem k délce rekonvalescence, která trvá až rok.

Už vás to potkalo?
Ne, já měl jen prasklý meniskus, ale ten jsem si operovat nenechal. Nic vážnějšího mě naštěstí zatím nepotkalo.

Proč jste nešel s prasklým meniskem na operaci? Hrálo v tom nějakou roli to, že jste lékař?
Operace se mi nezdála být v té době jediné možné řešení. Zkusil jsem konzervativní léčbu, posiloval jsem stehenní svalstvo, aby koleno bylo stabilnější a nebolelo. Obecně jsem příznivcem léčby úrazů na základě komplexního a individuálního přístupu, který praktikujeme na bulovecké ortopedii. To se mi totiž líbí.

Takže hned neoperujete?
Když je důvod k operaci, tak se operovat musí, to je bez diskuse, jsme přece operační obor, ale lze pracovat s pacientem i jinak, ne pouze a jedině vždy operací. Necháváme pacienty pracovat se svým tělem, aby mu pomohli sami. Někdy nestačí, aby to vyřešil někdo za ně, ale je třeba, aby také zapracovali sami.

Jaké úrazy byste byl schopný si ošetřit sám?
Jednou se mi stalo, že jsem si vyhodil prst do pravého úhlu a snažil si ho nahodit sám, ale nebyl jsem toho schopný. Musel jsem jet do nemocnice. Neměl jsem sílu překonat vlastní bolest, byl jsem zpocený, klouzalo to, nebyl jsem v klidu, uvolněný - to všechno hrálo svou roli.

Zvládl byste si třeba dát sám sádru?
Dalo by se to zvládnout, ale není pro to důvod. To, že jsem doktor, mi v tomhle směru nijak výrazně nepomůže. Spíš mohu pomoci ostatním hráčům, například nahodím rameno, když je potřeba, což se mi už stalo, nahazoval jsem ho hráči přímo na hřišti, druhému zase v šatně.

Takže když hraje Podolí, nemusí se volat sanitka, i když se stane něco takového?
Jo, jo. (usmívá se) Jsem schopen poskytnout první pomoc, ale při vážnějším úrazu je třeba následně navštívit nemocnici. Dříve se občas stávala úsměvná nedorozumění. Chtěl jsem pomoct zraněnému, ovšem jeho spoluhráči mě odstrkovali a nechtěli věřit, že jsem lékař a chci pomoci. Mysleli si, že si z nich dělám legraci.

To byste měl začít nosit na zápasy lékařský průkaz.
Teď bývá situace jiná, v I. A třídě i mezi přeborovými týmy už mě znají. Pár klukům už jsem pomohl a v klubech si to pamatují. Během hostování v Kunraticích nebo Cholupicích jsem poznal hodně lidí, s některými jsme zůstali v kontaktu nebo si mě pamatovali a doporučili mě v dalších týmech. Pacientů z fotbalového prostředí mám hodně.

V kabině Podolí asi máte pacientů taky dost, ne?
Určitě ano, jsem rád, že můžu svým spoluhráčům pomoct, když je třeba.

A co se týče Podolí jako klubu?
Je to zatím teorie, ale do budoucna bych byl rád, kdyby se nějaký model pomoci či spolupráce osvědčil a rodiče o mně věděli. Líbilo by se mi to, klub by pak byl jako velká rodina. Lidé by věděli, že když dají dítě na fotbal do Podolí a něco se stane, tak je tam člověk, který je s klubem spjatý, podívá se na něj, poradí. A já bych měl radost, že bych pomohl lidem z mého klubu. Těší mě, když za mnou přijde kdokoliv z jakéhokoli fotbalového týmu, nejen z Podolí. V čekárně se pak střídají kluci z Braníku, Čafky, Cholupic a dalších týmů. Líbí se mi ta atmosféra.

Takže hrajete zápasy i proti svým pacientům?
(usmívá se) Stává se to.

Jací jsou vlastně spoluhráči pacienti? Je tam rozdíl ve vztahu spoluhráč-spoluhráč a spoluhráč-doktor?
Je prospěšné, že kluky při tréninku vidím a můžu specifikovat doporučení v praxi, ohlídat je při zatěžování zraněných částí těla. Ne každé zranění se léčí měsíčním klidem. Když ošetřím „cizího“ kluka a jde trénovat, tak doporučení často nerespektuje a může si zranění obnovit. Dá se říct, že pracuju i při tréninku.

Mluvil jste o vyhecovaných zápasech. Díváte se na ně v tu chvíli z pohledu kapitána Podolí, který chce vyhrát, nebo z pohledu doktora, který vidí v tu chvíli větší riziko zranění?
Občas řeknu ostatním, že se mohou zranit. Ale asi bych to měl stejné, i kdybych nebyl lékař. Vychází to z mého osobního náhledu na sport a lidské zdraví, navíc člověk nemusí být doktor, aby dokázal zvážit riziko zranění.

Měříte 201 centimetrů, takže souboje s vámi musejí dost bolet. Dáváte si pozor, abyste někoho nezranil?
Moje síla je velká, jdu do souboje o míč a fauluju, aniž bych chtěl. Mrzí mě to, rozhodně to nedělám schválně. Občas někomu dám loktem, sám často dostanu loktů mnohonásobně víc, párkrát jsem měl i rozseknutou hlavu. Někdy dokonce cítím, že se podvědomě bojím, hodně vyskočím, ale hlavu skrčím mezi ramena, aby se mi něco nestalo.

Tak mě napadá: vy si vlastně při zápasech můžete „vyrábět“ vlastní pacienty, že?
No, tak to určitě nechci. A nedělám to.

Kam vlastně chodíte k ortopedovi vy?
Zatím to nebylo potřeba, ale řešil bych potřebnou léčbu na svém pracovišti, kde mám k lékařům důvěru. Na Bulovce je mnoho kvalitních ortopedů a traumatologů, sportem se zabývá například lékař futsalové reprezentace. Jsem mladý, teprve tři roky po škole, jsem rád, že se mohu od něho i dalších hodně naučit. Je to jako ve fotbale - když máte vedle sebe zkušeného hráče, tak ho pozorujete a snažíte se ho napodobovat.

Kolik doktorů vůbec hraje na úrovni I. A třídy?
Určitě nějací jsou. Můj kolega z práce hraje futsalovou extraligu za Slavii a dotáhl to až do reprezentace. Ono je obecně těžké zvládat tuhle práci s tréninky a zápasy. I proto je v organizovaných fotbalových týmech málo doktorů.

A jak to kloubíte vy?
První sezona v práci byla těžká, teď už pracuju třetím rokem a je to lepší. Kolegové se mi snaží vyjít vstříc, vymění si se mnou službu nebo mi je rovnou rozepíšou, aby se co nejméně kryly s tréninky a zápasy. Ale jeden až tři zápasy chybím, tomu se nedá vyhnout. Snažím se to naplánovat tak, abych chyběl na nějaká méně důležitá utkání. Jsem do fotbalu hodně zapálený, mám velkou chuť hrát, sportovat, a tak se snažím, abych tady (na Podolí) byl.

Pomáhá vám kondice z fotbalu na sále? Jak náročná je vaše práce fyzicky?
Většina ortopedů jsou sportovně založení lidé v dobré fyzické kondici, nejsem žádná výjimka. A co se týče fyzické náročnosti, je to asi jako práce truhláře.

Cože?
Taky vrtáme, šroubujeme, sekáme, řežeme a máme dláta, pily, kladiva. Je to práce náročná, zapotíme se často.

Jen s tím rozdílem, že truhlář se může splést.
No samozřejmě, my nesmíme říznout špatně. Mám k mé profesi respekt, zdravou pokoru, tu musíte mít v medicíně vždycky, ale musíte si současně i věřit.

Dá se srovnat služba v nemocnici s fotbalovým zápasem?
V práci se míchá psychická a fyzická únava. Když sloužím 36 až 48 hodin v kuse, jsem sice fyzicky unavený, ale mám zodpovědnost, nesmím nic přehlédnout, takže musím být plně soustředěný. Musím být k pacientovi zdvořilý, i když se mi něco nelíbí. Moje strategie: nenechat se vtáhnout do pacientova negativního rozpoložení. Je tedy zřejmé, že je to těžší než fotbalový zápas. Ten je oproti takové službě relax.

Jak vypadá služba na 48 hodin?
Operujete, jste na ambulanci, na oddělení, když máte hodinu volnou, tak si odpočinete. Člověk si to povolání ale sám vybral. Pokud to moc pitváte a řešíte, tak to ubírá síly. Jsem v práci až 300 hodin v měsíci, většina lidí pracuje okolo 170 hodin měsíčně, to je velký kontrast s naší prací.

Neměl jste nikdy touhu odejít do zahraničí, což se mezi doktory dělá?
Jsem patriot, nechci jít do ciziny. Ano, doktoři jsou v jiných zemích adekvátněji ocenění. Já jsem zůstal. Je lehké říct, že je tady všechno na nic, a jít pryč. Sice bych měl čtyřikrát víc peněz, ale tady si připadám víc užitečný. Medicína není jen o tom, že vám přijde pacient s problémem a vy řeknete, že je to tohle a vyřeší se to tímhle. Důležitá je komunikace. Něco o sportu vím, hraju fotbal, celkově dost sportuju, takže když mi někdo řekne, že se mu zranění stalo při šprajcu, už tuším, jak to mohlo vypadat. Začneme se bavit o sportu a ten člověk k vám má hned větší důvěru. Ta je při léčení velmi důležitá. Musím ovšem být multioborový, když mi jindy přijde třeba umělkyně nebo baletka.

Teď jsem zvědavý…
Musím vědět něco o kultuře, o jiných sportovních odvětvích. Jednou jsem ošetřoval Libora Capaliniho, což je moderní pětibojař, který získal na olympiádě v Aténách 2004 bronz. Říkal jsem sestřičkám: Važte si toho, máme tady bronzového medailistu z olympiády. On se divil, že někdo ví, že má Capalini bronz v pětiboji z dávné olympiády.

Vás nejspíš také čeká velká akce: letní mistrovství světa lékařů. Jak se těšíte?
Mistrovství světa lékařů ve fotbale se hraje v červenci v Barceloně a já doufám, že se tam dostanu. Česko obhajuje zlaté medaile získané z mistrovství v USA 2015. Byl jsem jako lékař volejbalové reprezentace na Světové lize a poslouchal před zápasy hymnu. Bylo to krásné, i když jsem nebyl hráč, ale jen člen realizačního týmu. Tohle by byl takový malý splněný sen, zúčastnit se mistrovství světa pod českou vlajkou.

Jak jste se dostal k volejbalové reprezentaci?
Kolega mě doporučil. Přišli noví trenéři, tak uvidíme, jak složí nový realizační tým. Ale být u sportovního mužstva, to se mi líbí a do budoucna bych u nějakého týmu být chtěl.

Před rokem jste byl v Jordánsku operovat děti syrských uprchlíků. Co vám to dalo?
Pocit prospěšnosti. Taky náhled do muslimské kultury, jak to tam funguje, jak se ti lidé chovají, jaké mají charakterové vlastnosti, jak vnímají situaci ohledně uprchlické krize. Dozvěděl jsem se o historii Jordánska a jiné zajímavé věci. Často se mluví o islámském terorismu, ale je to jen malá část muslimů, kteří jsou zfanatizovaní. Naprostá většina s terorismem nesouhlasí. Ale to je velmi těžké téma k řešení.

V Jordánsku jste ošetřoval pacienty, které zranily trhaviny. Nebyl to někdy nepříjemný pohled?
Neošetřovali jsme akutní úrazy, ale následky těch úrazů, takže to nebyly takové hrůzy, jak se může zdát. Hrozné je, když jsou zraněnými děti.

Neměl jste strach? Byla tam nějaká bezpečnostní rizika?
Jako tady. Bylo tam bezpečno. Nebál jsem se.

Pojďme k fotbalu. O vaší výšce už jsme mluvili. Jak často vás srovnávali s Janem Kollerem či Vratislavem Lokvencem, kteří patří k nejznámějším českým dlouhánům-střelcům?
Tomu se nevyhnete. Že je člověk neohrabané kopyto, to slýchám často. Já si jen říkám: No dobře, jsem kopyto, ale dal jsem vám tři góly. (usmívá se)

I na webu Podolí bylo v komentáři po jednom zápase ironicky napsáno: Jůzek s citem sobě vlastním přihrál na dva góly...
(usmívá se) Dal jsem dvě časované přihrávky, jak se říká citovky. Když mi pořád přihrávají kluci na góly, tak jsem jim to musel oplatit. Už je to takový stereotyp, někdo je vysoký, tak je to automaticky nemehlo. Nemyslím si, že by ty přihrávky byly náhodné, ale u člověka mé postavy něco takového překvapí. Lidi na mě volají, ať jdu hrát basket, že jsem tlustej, velkej, kolohnát. Snažím se to nevnímat a hrát co nejlépe. Když opadne posměch a vtipy na mou osobu, tak mě těší, že mám zpětné vazby od lidí, kteří moji hru hodnotí dobře.

A jsme zpátky v nemocnici. Asi není reálné skloubit vyšší soutěž s vaší prací, že?
Nešlo to ani na medicíně, měl jsem nabídky z divize, ale věděl jsem, že časově to není možné zvládnout. Můj sen je přebor, tedy přebor s Podolím. To je paralela s tím, že zůstanu jako doktor v Česku a nejdu do Německa. Stejně to mám i ve fotbale. Asi bych mohl jít někam do přeboru, ale musel bych opustit Podolí. A já jsem podolský patriot a chci přebor vykopat právě tady.

Byl jsem na vašem zápase s Cholupicemi v červnu 2009. Stačil vám bod k postupu v posledním kole, vedli jste, soupeř výsledek otočil a vyhrál 2:1, takže postoupil on. Na jaře jste promrhali osmibodový náskok a tenhle zápas o všechno zklamání podtrhl. Jak moc černá vzpomínka to pro vás je?
Jo, to je černý bod v historii Podolí. Dostali jsme v závěru rozhodující gól od hráče, který měl být před tím podle mě vyloučený, ale na to se historie neptá. Vedli jsme 1:0, což nám paradoxně možná uškodilo. Stáhli jsme se, vyčkávali a zaplatili jsme za to.

Nemáte z přeboru v Podolí už trochu komplex? Patříte do špičky I. A třídy, ale vždycky něco chybí.
Podolí už je tím v Praze asi trochu známé, musíme tu nálepku změnit. V Podolí je pěkný areál, dobří hráči, mládež tam byla vždycky dobrá, ale o přebor se snažíme stejně marně. Dá se říct, že když je zataženo, jednou musí vyjít sluníčko, a doufejme, že sluníčko už vychází.

Bylo to pro vás paradoxně dno, když jste byli jen pár minut od přeboru?
Myslím, že jo. Ale to je minulost, nemá cenu to dál rozebírat.

A kdy tedy Podolí reálně může na přebor útočit?
Věřme, že příští rok. Přebor je sen celého Podolí. Každý rok se dělaly kroky, které se jistě zúčtují, a díky tomu se přebor vykope. Alespoň to si myslím.

O jaké kroky šlo?
Například utužení party, ucelení kádru. Na téhle úrovni je těžké pracovat s náhradníky, mladý kluk nehraje první mistrák, urazí se a skončí. Teď jsou tam kluci, kteří vědí, že i když nehrají, tak jsou a budou potřební. Počtem je nás hodně, což je super. Dřív tady byla velká kvalita, ale malá kvantita. Teď je dobrá kvantita i kvalita, ale ještě by to chtělo jednoho dva kluky. Nejlépe zkušené. Podívejte se na Duklu Jižní Město. Mají tam hráče, co prošli ligou. Jsou výborní fotbalově, navíc zvednou mančaft už jen tím, že na hřišti mluví. To bylo třeba v Podolí strašně znát, když tady hrál Pavel Medynský. S takovými hráči je hned jiná atmosféra, i tréninky mají jiný drajv.


KDO JE ROBERT JŮZEK
Ve Slavoji Podolí působí 28letý útočník už od první třídy. S výjimkou dvou půlročních hostování v Kunraticích a Cholupicích nikdy nehrál za jiný klub. „Poznal jsem tam jiné prostředí, jiné hráče, jiné trenéry. Byly to zajímavé zkušenosti, které se snažím zúročit,“ říká Jůzek, který je ortopedem v Nemocnici Na Bulovce. „Odmalička jsem chtěl být doktorem, rád jsem potřebný, rád lidem pomáhám. A mám vztah ke sportu. Spojil jsem dvě své lásky – sport a medicínu. Ortopedie prolíná obojí,“ vypráví kapitán Podolí.

Radim Trusina

Tento rozhovor vyšel v květnovém čísle časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE