„Pamatuji si poslední sprint,“ říká po svém kolapsu Petr Malý, patron projektu „Hraj zdravý“

Vnímal jste před osudovým kolapsem na hřišti, že je něco v nepořádku?

Právě, že jsem byl úplně v pohodě, což je na tom zarážející. Až příhodou, co se mi stala, se začalo něco dít. Do té doby jsem se cítil úplně normálně. Žádné slabosti, nic. Pak to dopadlo, jak to dopadlo.

Jak se cítil při začátku inkriminovaného zápasu?

Cítil jsem se úplně normálně. Jediné, co bylo, že jsem šel spát den před zápasem poměrně pozdě. Kolem půl druhé ráno. Měl jsem takové nepříjemné období, kdy jsem o něčem pořád přemýšlel. Bylo to takové nic moc. Ale před zápasem jsem byl v pohodě.

Pamatujete si něco přímo z toho okamžiku, kdy jste zkolaboval?

Pamatuju si poslední sprint. Pak se mi zamotala hlava, ohnul jsem se. Vedli mě k postranní čáře. Doktor a masér. A potom už si nepamatuju vůbec nic.

Probudil jste se tedy až v nemocnici?

V sanitce. Asi dvakrát a dvakrát jsem omdlel. Doktor se mě ptal na určitá data. Kdy jsem se narodil, telefon na mojí ženu, což je zajímavé, protože ten si normálně nepamatuju a tam jsem mu ho řekl. Sotva jsem to dořekl, tak jsem zase omdlel.

Vnímá člověk v takových chvílích něco?

Jak se říká, že člověk vidí nějaké světlo, tak já jsem ho absolutně neviděl. Pamatuju si kluky na hřišti. Ondru Šimla, mého kamaráda, který mi tenkrát pomáhal. A pamatuju si Jardu Šefla, maséra a doktora. V podvědomí jsem nic neviděl, necítil, život mi neproběhl před očima. Bylo to takové temné.

Jaké bylo probuzení v nemocnici?

První pocit byl takový, že mi byla ukrutná zima. A když přišla moje žena s mámou, tak to bylo až dojemné. Nechci se k tomu moc vracet. Bylo to dost nepříjemné.

Kolaps na hřišti se stal minulý rok v lednu. Mohlo k tomu přispět i mrazivé počasí?

Stalo se to osmnáctého ledna. Pamatuju si, že když jsem šel na zápas, bylo asi mínus pět a já jsem si nezvykle vzal krátký rukáv. Možná že to tomu trošku nahrálo, ale nechci spekulovat. Ani doktoři mi k tomuhle nic neřekli.

Jako profesionální fotbalista jste absolvoval řadu prohlídek v rámci klubových příprav. Nikdy tam nebyl náznak, že je něco v nepořádku?

Z posledních ergometrií, co jsem absolvoval tady ve vojenské nemocnici, se maličko něco ukázalo. Ale poslali mě na echo. Na echu mi doktor řekl, že je vše v pořádku a nic mi není. A že můžu dál pokračovat.

Jak probíhala komunikace v nemocnici po vašem kolapsu?

Zezačátku mi kontrolovali mozek, protože si mysleli, že je to epilepsie. Což se nepotvrdilo. Ani na dvaceti vyšetřeních. Pustili mě do domácího léčení.

Že by to mohly být problémy se srdcem, nikoho nenapadlo?

V tu chvíli vůbec. Byl jsem rád, že se nic nenašlo a že jsem v pořádku. Ale časem se ukázalo, co se ukázalo.

Jak se na to přišlo?

Absolvoval jsem určitá vyšetření ve vinohradské nemocnici, kde mi naznačili, že to je kardiomyopatie. Měl jsem magnetickou rezonanci, nechali mě dva měsíce, aby viděli, jestli je tam nějaký progres. Nezlepšilo se to a po dvou měsících mi řekli, že mám, to co mám. Ještě asi měsíc mě nechali doma. Poté jsem se dostal k doktoru Palečkovi na Karlovo náměstí a s tím jsme se dohodli, že mi dají takzvaný budík, abych byl jištěný.

Z ničeho nic najednou přijde zpráva, že kariéra profesionálního fotbalisty končí. Jak jste to nesl?

Zezačátku špatně. Bylo mi zle. Ale časem jsem nad tím začal přemýšlet. Řekl jsem si, že život nekončí a jsem vlastně zachráněný. Chtěl jsem to nějakým způsobem podchytit, aby se to neopakovalo.

Existovala naděje, že se vaše diagnóza objeví dříve?

Myslím, že bylo možné odhalit to dříve. Ale odhalila to až magnetická resonance, což není normální vyšetření pro normálního člověka. Musí se něco stát, aby vám takové vyšetření udělali. Nedělají to jako housky na páse.

Neodhalí arytmogenní kardiomyopatii ani standardní vyšetření v klubu?

Může se to stát. Každý rok v zimě jsme chodili na ergometrické testy, kdy se šlape na kole, měří se vám srdeční tep. Ale to je vše.

Jak vám v takových chvílích, kdy ukončíte kariéru, pomůže rodina?

Pomohla mi hodně. Žena na mě netlačila, máme to u nás tak nastavené. Řekla, přemýšlej. Rozhodni se podle sebe.

Poté, co se dozvíte diagnózu, přijde na řadu otázka, jak zajistit rodinu, když skončíte s fotbalem, který vás do té doby živil. Je to tak?

To bylo první, na co jsem se zaměřil a čeho jsem se bál. Ale tady musím poděkovat Dukle, která se k tomu postavila čelem a pomohla mi. Ohromně. I když to není v našich končinách zvykem, tak mám momentálně ještě hráčský kontrakt, který mi končí v červnu 2015. Klub řekl, že mi ho celý doplatí. I v případě, že nebudu hrát a budu vedoucí mužstva. Spadl mi z toho zlomenýho srdce obrovský kámen.

Je to asi velká pomoc?

Ano. I když jsem v to doufal, protože jsem V Dukle desátý rok. Takže to nemám za zásluhy, a ani bych to tak nechtěl. Musím poděkovat.

Jak bylo těžké, přijít zpět do kabiny a vědět, že už nenavléknete dres?

Nebylo to těžké. Já jsem se těšil. Už, když mě pustili do domácího léčení, tak jsem se jel jako první podívat na trénink za klukama. Těšil jsem se na ně. U nich to bylo stejné. Chtěli vědět, co mi vlastně je. Zas taková dřina to nebyla.

Takže pocit, tak a tady už nenazuju kopačky, tam nebyl?

Těšil jsem se do prostředí, které znám. I kdybych tu nepracoval, tak sem chodím dál, protože za ty roky tu mám spoustu kamarádů.

Získal jste novou roli vedoucí mužstva. Jak jste se s ní sžil?

Je to zajímavá práce. Poznal jsem fotbal i z té druhé stránky. Teď jsem se podíval do managementu, do toho, jak ten klub funguje. Zatím je to docela dobré.

V čem je největší rozdíl oproti tomu být fotbalista a vedoucí mužstva?

Sedět na lavičce. Je to hrozné, protože by tam člověk někdy při zápase nejradši vlítnul. Ale nemůže.

Byl jste zvyklý na pohyb, i proto jste si nechal voperovat takzvaný budík. Jaké máte možnosti sportovat?

Mělo by to být maximálně rekreační sport, což mi říkali doktoři. Bohužel se to ale občas nepodaří ukočírovat. (smích) Chodím každý den s klukama trénovat. Když mě trenér potřebuje, tak jsem mu k dispozici. A když je tam pak nějaká hra nebo něco, tak se člověk těžko udrží. Zatím se ale nic nestalo. Musím zaklepat. Takže je to dobrý.

Takže pohyb bude ve vašem životě dál hrát důležitou roli?

Velmi. Proto jsem si ten strojek nechal dát. Kdybych ho neměl, tak mi doktoři řekli, že nebudu moc dělat vůbec nic. Když si představím, že bych nemohl jít s dětma na kolo, nebo je učit jezdit na kole, tak bych to asi nepřežil.

Pro budoucí fungování je to asi důležité rozhodnutí?

Určitě. To byla jedna z věcí, které jsem si rozhodl sám a které jsem chtěl. S doktorem Palečkem jsme se dohodli, že bych to měl absolvovat. Doporučil mi to.

Jak vidíte svůj život v budoucnu?

Do budoucna bych ho chtěl spojit s Duklou. Už proběhla debata o tom, že bych zde působil jako trenér či manažer u mládeže. Navíc se mi rozrostla rodina, takže budoucnost vidím v Dukle a dětech.

Takže je možné, že se jednou doslechneme o trenéru Petru Malém?

Úplně vyhraněný cíl v tomhle směru nemám. Chtěl bych pomáhat s více věcmi. Půl roku jsem ale jako asistent u mladších žáků pomáhal. Docela mě to bavilo. Byla by to jedna z variant.

Stal jste se tváří projektu Pražského fotbalového svazu s názvem „Hraj zdravý“, který má za cíl upozorňovat na to, jak důležité jsou při sportování pravidelné prohlídky. Především u dětí. Tu roli jste přijal hned po oslovení?

Nechci, aby to vyznělo špatně, ale mám na to nárok. Alespoň podle toho, co se mi stalo. Rád bych do toho nějakým způsobem zasáhl. Zdraví je jedna z nejdůležitějších věcí, co člověk má a to se týká i života mimo fotbal.

Bylo těžké svěřit se a ukázat veřejnosti svůj příběh?

Kdybyste mi to řekli v dubnu nebo květnu loňského roku, tak bych do toho asi nešel, protože jsem nevěděl, co bude. Teď jsem se s tím už smířil. Šíření téhle věci beru to jako malé poslání. Lidé o těchto věcech vědí málo. Začnou se o ně zajímat ve chvíli, až když to zasáhne je, nebo jejich blízké. Pro děti i pro rodiče je to fajn.