Vladimír Šmicer: Láska ke sportu se naučit nedá. Dítě si sport najde

Co vás vedlo k tomu, že jste dal svého syna zrovna na fotbal?

Já to měl strašně jednoduché, protože syn viděl mě, jak hraju. Od malička, jakmile začal chodit, tak dostal do ruky míč, takže si s ním házel nebo kopal. Moc jsem ho přemlouvat nemusel. Já jsem byl jako většina fotbalistů rád, že syn hraje fotbal také.

Jaké vnímáte přednosti fotbalu vůči dalším sportům?

Já mám rád, že to je kolektivní sport, který se samozřejmě podle počtu lidí dá hrát i ve dvou, ve třech. Můžete hrát na menším hřišti a ne pořád 11 na 11. Ale myslím, že to je hlavně o respektu vůči druhým, je v tom i fair play a určitě je to o zodpovědnosti a povinnosti chodit na tréninky, poslouchat trenéra. Těch dobrých věcí tam je hodně.

Vzpomenete si na první nábor nebo trénink, kdy jste svého syna přivedl?

Pamatuji si, že jsme šli sem do Chabrů. To bylo jednoduché, tady nábory nemáme, vždy když někdo přijde s klukem, tak ho vezmeme. Ale vzal jsem ho i na nábor Slavie a skončili jsme asi po deseti minutách, protože se mi rozbrečel, že nejde, protože se styděl mezi dětmi. Bylo tam hodně lidí, tatínci atd., tak jsme po 10 minutách museli odjet domů. Pak jsme se ale vrátili o týden později a už to bylo dobré.

Kopávali jste si se synem ještě před tím, než jste ho přivedl na první trénink?

Ano, kopali jsme si vždycky na zahradě, ať už to bylo v Anglii nebo ve Francii a potom i tady u nás u baráku na zahradě. Nebo když tady v Chabrech máme trénink s chlapama, tak ho beru sebou a hraje s námi hru nebo bago. Zapojuju ho často a jemu se to líbí.

Jak vypadaly úplně první fotbalové krůčky Vladimíra Šmicera?

Já jsem začínal v TJ Verneřice, což je vesnička v okrese Děčín, asi 20 km od Děčína. Přivedl mě tam asi děda, protože děda trénoval žáky. Já jsem do balonu kopal od malička, měl jsem tu hru strašně rád, tu hru jsem miloval a miluju pořád.

Co pro vás v té době fotbal znamenal?

Určitě to byla zábava, protože ta naše vesnice měla asi tisíc obyvatel a nikdy v životě by mě nenapadlo, že třeba někdy budu hrát v reprezentaci nebo naší ligu. Já to opravdu bral tak, že mě ta hra okouzlila a každou volnou chvilku jsme s klukama chodili hrát fotbal. Měl jsem strašné štěstí, že v tom ročníku a ve třídě, ve které jsem byl, jsem nebyl sám. Bylo nás tam pět šest nadšenců, že jsme kdykoli i o přestávkách ve škole, po škole jsme hodili tašku do kouta a šli jsme hrát fotbal. Byly to nejkrásnější roky, protože jsme byli bez stresu, rodiče se o nás starali a my jsme měli jenom zábavu. Jenom si chodit hrát po škole a nezlobit. A díky tomu, že jsme měli fotbal, tak nás to hrozně bavilo.

Jste třeba ještě v kontaktu s bývalýmispoluhráči?

Abych řekl pravdu, tak je vídám strašně málo, protože do Verneřic se dostanu míň a míň. Myslel jsem si, že když skončím s mojí kariérou, že budu mít více času, ale mám toho času ještě míň, než jsem kdy měl. Najednou je těch aktivit nějak hodně. Občas je ale vídám, když tam přijedu, tak občas nějakého kluka potkám a jsou rádi, že mě vidí. Vždycky popovídáme, jaké to byly časy, když jsme chodili hrát tady na zahradu. Je to příjemné. Jsou to všechno bohužel jenom vzpomínky, ale krásné.

Co vám fotbal dal do života?

Já myslím, že mi dal do života všechno. Já jsem díky fotbalu poznal skoro celý svět. Snažil jsem se být pořád takový, jako když jsem byl mladý, to znamená užívat si radost ze hry, což mě myslím posunulo v životě. Byl jsem pozitivní ve fotbale a snažil jsem se zůstat pozitivní i mimo fotbal, na lidi kolem a tak dále. A to asi bylo pro ten můj život to nejdůležitější. Je ale pravda, že bez fotbalu si to nedovedu představit ani teď a je to vlastně taková moje láska na celý život. Rozhodně mě mrzí, že už nemůžu hrát na nejvyšší úrovni a tak proto hraju aspoň tady na nižší úrovni, protože kdybych ho nehrál vůbec, to si nedokážu představit.

Jakým způsobem podporujete svého syna ve sportování?

Já se snažím trochu měnit sporty, aby nechodil pořád každý den jen na fotbal. Snažím se ho proto brát na hokej, na golf, badminton, tenis. Zejména aby se rozvíjel všeobecně. Jsem rád, že ho můžu brát, protože on když se k tomu postaví, tak to umí. Jde mu tenis, badminton, takže mě těší, že mám parťáka na všechny sporty. Někdy je člověk sportovec a dítě ke sportu netíhne, má jiné přednosti nebo jiný talent, ale já jsem rád, že ho můžu vzít na všechno a zahrajeme si spolu.

Jak syna zrovna fotbal baví?

Musím říct, že ho baví hodně. Spí například v dresech. Ale v televizi ho fotbal tolik nebaví, aby se na něj díval, ale potom když mu řeknu, pojď si kopat na zahradu nebo když to řekne on mě, tak ho to baví více, než sledovat doma televizi, což jsem rád. Na druhou stranu ho ale baví i počítačové hry a z toho jsem někdy nervózní, že ho musím zvednout ze židle a pošlu ho na trénink. My máme štěstí, že bydlíme kousek od hřiště, takže jsem rád, že když slyším kluky, jak si kopou, tak mu řeknu: „Mazej, běž od toho počítače, vezmi si kopačky a běž na hřiště“. To je velká výhoda.

Má syn nějaký fotbalový vzor?

Já myslím, že určitě. Když jsem byl malý jako on, tak jsem také měl takové sny a myslím, že Jirka je má taky. Líbí se mu Ronaldo a ví, že jsem hrál za Liverpool. Nedávno jsme tam hráli takovou exhibici, tak jsem ho vzal sebou. Viděl tam 45 tisíc diváků, viděl co je to Anfield. Koupil si dres a také říkal, že by chtěl hrát za Liverpool, tak uvidíme, jaký sen se mu splní. A když to nebude na nejvyšší úrovni, tak tady v Chabrech místo mít bude.

Vy sám máte nějaké ambice, čeho byste byl rád, aby váš syn dosáhl?

Abych řekl pravdu, tak ani ne. Já vím, že ať to bude, jak to bude, tak vždycky to ten kluk bývalých fotbalistů má těžké, protože ho vždycky srovnávají. To je trochu nepříjemné jak pro něj, tak pro mě. Já žádný ambice nemám, byl bych rád, aby byl slušný kluk, a aby když ho fotbal bude bavit, tak ať ho baví co nejdéle. Aby tomu dával to, co tomu dávat má a pak už to nechám na něm, kam to dotáhne. Já jsem si taky všechno musel vybojovat sám, tak se budu snažit, abych zůstal rozumný rodič a nikam ho necpal.

Jako zkušený, úspěšný fotbalista, snažíte se synovi předávat své zkušenosti?

Snažím se. Snažím se mu říkat, co dělá dobře, co dělá špatně. Co dělá dobře, to se mu poslouchá dobře, co dělá špatně, to už poslouchat nechce. A řekne mi, že trenér mi říká, jak to mám dělat, tak to dělám, jak mi říká trenér. Na to mu těžko můžu něco říct, protože má asi pravdu. Já do toho taky trenérům nechci mluvit. Protože oni jsou trenéři a já jsem jenom rodič, takže si radši stoupnu někam na stranu. I když kolikrát bych raději přeskočil zábradlí a běžel mu nasekat na zadek, tak nemůžu a držím se. Je to ale někdy hrozně těžké, když vidím, jak to fláká.

Myslíte si, že projekt „Můj první klub“ může napomoci rozšířit členskou základnu fotbalu?

Já doufám, že ano, protože fotbal je opravdu nádherná hra a člověk nikdy neví, kam to ten kluk může dotáhnout. Já si myslím, že sport v současné době je věc, na kterou by se měla klást daleko větší váha a fotbal je v tom ideální. Hrají to kluci v partě a ten kolektiv je důležitý.

Může právě rozšíření členské základy vrátit fotbal do těch dob, které vy jste sám zažil?

Já si myslím, že ano, protože čím více kluků ten fotbal přitáhne, tím je větší šance, že se nějaký talent uchytne. Těch talentů, kterých si myslím, že momentálně zas tolik nemáme, přibude. Myslím si, že momentálně jsme bohužel něco zaspali, třeba v trénování malých dětí. Trend v Evropě je trochu dál. Čím více dětí a kvalitnějších trenérů budeme mít, tak já věřím, že vychováme daleko více lepších fotbalistů.

Proč by ostatní rodiče měli dát své děti na sport?

Na sport určitě kvůli tomu, aby ty děti byly zdravé. Myslím si, že tím sportováním se děti cítí daleko lépe, sport učí děti ke smyslu pro Fair play, k respektu k určitým hodnotám, ale určitě i k vítězi. Také ho učí, aby dítě bylo sebevědomé. Fotbal to je perfektní hra. Myslím si, že sport si to dítě najde. Stejně jako někdo má hudební sluch a jde na housle nebo na klavír, tak si ten svůj nástroj vybere a ve sportu je to to samé. Na některých dětech je vidět, že jsou sportovně nadanější, tak si vyberou ten sport, ať už je to fotbal nebo hokej. Určitě bych nedoporučoval tlačit na pilu. Láska ke sportu se naučit nedá.

Jiří Šmicer: Vytýkám tátovi, když sóluje a nepřihrává

Je mi 10 let a fotbal jsem začal hrát v Chabrech a teď hraju za Slavii.

Co tě vedlo k tomu, že ses rozhodl hrát zrovna fotbal?

Fotbal jsem začal hrát kvůli tomu, že ho hrál táta. Bavilo mě to, tak jsem začal.

Vzpomeneš si na svůj první trénink?

Přivedl mě tam táta.Moc si to nepamatuju, ale když jsem tam byl poprvé, tak jsme hráli normální zápas s kamarády.

Chodíváte si s tátou kopat i mimo tréninky?

Ano, někdy si zakopat jdeme. Učí mě třeba kličky nebo spolu zkoušíme střelbu.

Chodí táta i na tvoje fotbalová utkání?

Chodí. Někdy to vypadá, jako kdyby mi chtěl něco udělat, ale někdy je spokojený, když jsem hrál dobře.

Snaží se ti táta radit?

Chválí mě, když vystřelím z vápna a dám gól. Učí mě, abych chodil sám, po lajně a více sprintovat.

Kdo je tvým fotbalovým vzorem?

Táta a Cristiano Ronaldo, protože dává hodně gólů a je rychlý.

Myslíš, že bys mohl jednou být také takový hráč jako táta nebo Ronaldo?

Budu to zkoušet, ale nevím, jestli to půjde.

Co tě na fotbale baví ze všeho nejvíce?

Baví mě dávat góly a nahrávat na ně.

Jistě jsi už zažil spoustu tréninků. Co všechno na nich děláte?

Spíš si nahráváme, třeba ve dvojicích, na jeden dotek nebo na dva. A také hodně střílíme na bránu.

Chodíš se koukat, jak hraje táta?

Někdy ano. Vytýkám mu, když udělá něco špatně. Třeba když sóluje a nepřihrává.

Jakou máte v týmu partu kamarádů?

Kluci od nás bydlí daleko, ale někdy si zakopat jdeme. Někdy já k nim nebo oni sem na hřiště.

Ty to máš sem na hřiště kousek, chodíš sem třeba si zakopat sám, a co trénuješ?

Někdy chodím sám, někdy s kamarády. A trénuju hodně střelbu na bránu.