Libor Sionko: Projekt Můj první klub je velice dobrý nápad

Libore, co vás vedlo k tomu, aby váš syn šel vašich šlépějích a také hrál fotbal?

Je to dané tím, že já jsem prakticky celý svůj život až do teď strávil ve fotbalovém prostředí. Davida jsem ani nenutil, on si to vybral sám. Viděl, v jakém prostředí se pohybuji a sám si řekl o to, že chce hrát fotbal.

Proč zrovna fotbal je dle vás tím vhodným sportem?

Fotbal na profesionální úrovni je na plný úvazek. Sebere vám mnoho času, ale mě dal možnost podívat se po celém světě a potkat spoustu lidí. Když do toho sportu dáte všechno, tak fotbal vám to vrátí. Navíc vás drží stranou od věcí jako je alkohol, drogy, protože při sportu máte minimum možností se s tím setkat. Tohle je pro mě vůči dětem největší pozitivum. Když budou děti sportovat, tak ta pravděpodobnost, že se s těmito problémy dnešní doby setkají, je minimální.

Jak vypadaly první fotbalové krůčky vašeho syna Davida?

Vzpomínám si na to. Není tomu tak dávno, jelikož hraje teprve chviličku. Začali jsme na zahradě asi jako všichni s balónem. Potom jsem ve Vysokém Újezdu vedl fotbalovou školičku s místními kluky pro děti mezi šesti a deseti lety. Dělal jsem to jako táta, tedy jako dobrovolník. Právě tam David začal poznávat, jak vypadá fotbalový trénink a jak se na něm chovat. Potom když si řekl, že chce hrát za Spartu, tak nebylo jiné možnosti a působí tam dodnes.

A jak zahájil svou úspěšnou kariéru Libor Sionko?

Můj první klub byly Vítkovice, kam mě k fotbalu přivedl táta. Byly jsme fotbalová rodina, protože táta hrál ligu, a já stejně jako můj syn jsem začal koukat po fotbale, až jsem byl vybrán do výběru ve Vítkovicích. Ale jelikož můj táta byl Baníkovec, tak už po prvním roce jsem přestoupil do Baníku Ostrava, ale zůstal jsem ve Vítkovické sportovní škole, protože ta měla věhlas. Jediný rozdíl mezi tím, kdy začínají děti teď, a kdy jsem začal já, je ve věku. Já jsem začínal v sedmi letech a dneska ty děti začínají již velice brzo kolem pěti let.

Co pro vás v té době začátků fotbal znamenal?

Pro mě fotbal je po celý život zábava. Měl jsem to štěstí, že se mi zábava stala povoláním. Myslím, že není nic krásnějšího než dělat to co vás baví a živit se tím. A já jsem nesmírně rád, že se mi to povedlo.

Kolektivní sporty všeobecně umožňují začlenění do společnosti. Udržujete si vztahy z mládežnických kategorií dodnes?

Když já působil v mládeži Baníku, tak spousta hráčů se do ligy nedostala a spíše přestali hrát. Ale s těmi co tohoto sportu vydrželi, jsem se díky Facebooku dostal zpět do kontaktu.

Co vám fotbal dal do života?

Tím, že jsem měl možnost působit v zahraničí, jsem se naučil plynule mluvit dvěma jazyky. Navíc když se dostanete do zahraničí, tak vás nikdo nevodí za ručičku a musíte všechno zvládat sám v novém prostředí. To vám dá mnoho zkušeností a člověk je na ten život úplně jinak připraven.

Jakým způsobem podporujete své děti ve sportu?

Já jsem již i odmítl několik nabídek na práci ve fotbale, protože kdybych tyto nabídky přijal, tak bych nemohl být na fotbalových zápasech syna a golfových turnajích dcery. Rozhodl jsem se nejít touto cestou a stát jako táta za svými dětmi. Snažím se je podporovat ve všech chvílích, kdy to jen jde. Prakticky jezdím na všechny utkání syna a snažím se být i na turnajích dcery. Zabere to sice mnoho času, ale já toho nelituji, pro mě je to odměna.

Jak si společné chvilky na utkáních či turnajích užíváte jako celá rodina?

Jelikož syn dělá fotbal a dcera golf, tak se musíme s manželkou rozdělit. O víkendech jsem většinou já s mladým na fotbale a s dcerou je manželka na golfu nebo naopak, jelikož se jim snažíme věnovat navzájem střídavě. Tedy ne vždy já jsem na fotbale, protože chci, aby mou podporu cítila i dcera a manželčinu naopak syn. Střídáme si to, ale pokaždé tam s nimi ten rodič je.

Jak Davida fotbal baví a proč vítězí mezi ostatními sporty?

Pokaždé, když jedeme ze zápasu či tréninku, tak ho zkouším, zda nechce dělat jiný sport. To však vůbec neexistuje a jedině fotbal má v očích a na mysli. Já jsem rád, že ho to baví a že chodí s úsměvem na tváři i z těžkého tréninku a těší se na další. Já si myslím, že pro každého rodiče je to obrovská odměna, když vidí své dítě, jak jsou šťastní v tom, co dělají.

Věnuje se syn i jiným sportům?

Tím, že jako celá rodina hrajeme golf, tak malinko přičichává i ke golfu, aby, když máme jako rodina chvilku, jsme si mohli společně zahrát golf. Moje dcera naopak vyznává ty holčičí věci, jako tančení či balety.

Myslíte si, že je prospěšný všesportovní rozvoj, tedy provozování více sportů?

Já jsem rád, že není jednostranně zaměřený čistě na fotbal a umí se postavit i k jiným sportům. Dříve také zkoušel tenis. Pro nás je navíc ten golf odpočinkem a rodinnou zábavou. Je to i taková domácí soutěž, když hrajeme kluci proti holkám.

Vnímáte u syna již v tomto věku nějaké ambice, čeho by rád jednou chtěl dosáhnout?

Já jsem nejvíce rád, když si večer sedneme a syn si sám řekne: „Tati, budeme se koukat na televizi? Teď je mistrovství světa.“ Zrovna včera jsme si sedli všichni společně k sobě a koukali jsme na fotbal, což mě obrovsky těší. Zatím jsou to děti. Ambice nějaké mají, ale když prohrají zápas, tak za půl hodiny o tom neví a hlavně se tím baví. Asi to tak v tomto věku má být. Jistě ale syn skryté ambice má, čeho by chtěl dosáhnout.

Vy máte ambice, kde byste rád svého syna viděl?

Já bych především svého syna chtěl vidět dělat nějaký sport. Sice fotbal upřednostňujeme, ale kdyby si vybral cokoliv jiného, tak ho budu podporovat v tom, co chce dělat. Každopádně chci, aby mé děti dělali minimálně jeden sport na jakékoliv úrovni.

Když jste přítomen na synových utkáních či trénincích, snažíte se mu po nich předat své rady či zkušenosti?

Po každém zápase se daném utkání bavíme a snažím se mu dát nějakou radu, ale během utkání to nedělám, protože od toho jsou trenéři. Naopak mi to na některých zápasech vadí, když vidím, jak rodiče pokřikují po svých dětech, co mají a co nemají dělat. Kdyby takto všichni pokřikovali, tak to nevede k dobré atmosféře mezi těmi rodiči. Takže já se snažím tyto věci řešit až po zápase a myslím si, že mám určité zkušenosti a dokážu mu poradit.

Chodíte si sám se synem někam kopat i mimo tréninky?

Díky tomu, že jsme začali s fotbalem o něco později než ostatní hráči ve Spartě, tak musíme něco dohánět. Velice často tak chodíme na zahradu nebo na plácek a dohnat to co již ostatní umí. Ale u těch dětí je ten pokrok tak rychlý pokud mají chuť a talent.

Myslíte si, že projekt Můj první klub může dostat děti od počítačů spíše ke sportu a fotbalu v tomto případě konkrétně?

Já si myslím, že je to výborný projekt a velice dobrý nápad. Já sám vidím ten problém dneška v počítačových hrách. Díky tomu, že jsme se dostali k fotbalu, tak se podařilo to eliminovat i u nás doma. Já jsem strašně rád, že ten sport je a děti se i ze zdravotního či kondičního hlediska mohou hýbat.

Může právě rozšíření členské základny fotbalových klubů napomoci vrátit český fotbal na ta místa, kam patřil v nedávné minulosti?

Jistě s tím musíme něco udělat. V dnešní době to není jednoduché, kdy bojujeme proti technologiím. Dříve, když se dělaly fotbalové nábory, tak to byly skutečně nábory, kdy přišlo padesát kluků a vybíralo se třeba jen osm. Ta pravděpodobnost, že se najdou talentovaní hráči, byla větší. Dneska už rodiče nedávají tolik děti na fotbal a ta účast není tak hojná, proto pravděpodobnost, že najdeme talentované kluky, je menší. Já bych byl nesmírně rád, kdyby se nám podařilo navázat na to, co v dřívějšku bylo hodně silné. Právě tenhle projekt je důkazem, že s tím chceme něco dělat. A já doufám, že to pomůže.

Jako již zkušený rodič mladého fotbalisty, proč by Libor Sionko doporučil ostatním rodičů dát své děti na sport a fotbal konkrétně?

Děti bude sport držet před problémy dnešní doby. Navíc pohyb ještě nikdy nikomu neublížil, naopak podpoří svou kondici, zdatnost a imunitní systém. To je to hlavní, udržet děti zdravé. Kdo se nehýbe, má to většinou těžké i v životě. Já bych chtěl opravdu všechny pozvat na to, aby děti daly na fotbal.