Návrat do Podolí? Vyvolává to ve mně takový zvláštní pocit, říká Ladislav Krejčí

Návrat do Podolí? Vyvolává to ve mně takový zvláštní pocit, říká Ladislav Krejčí

Praha - Patří do základní sestavy jednoho z nejslavnějších fotbalových klubů v Česku. Už ví, jaké to je, oblékat dres národního týmu. Kariéra záložníka pražské Sparty Ladislava Krejčího ale odstartovala zcela někde jinde. V tradičním celku z metropole v Podolí, tedy v místě, kde rodinný klan Krejčích zanechal nesmazatelnou stopu. Jak vzpomíná jeden z největších talentů na své fotbalové začátky?

Měl jste štěstí, že se z vás stal jeden z nejlepších záložníků v Česku. Kdo vás ale přivedl na hřiště v Podolí?
Táta. Bylo mi tehdy asi pět let. Na začátky tady vzpomínám moc rád. Je tu krásné prostředí a vyvolává to ve mně takový zvláštní pocit. Je to tu opravdu příjemné, cítím se tu jak doma.

Za Podolí hrál už váš děda. Bylo tedy jasné, že začnete právě zde?
Jasné to bylo. Bavili jsme o tom s tátou. Tady mě mohl mít pod dohledem. Na hřišti jsem byl skoro pořád. My malí jsme měli trénink od tří. Pak přišli chlapy v pět hodin. Zůstal jsem s nima na hřišti, takže jsem tu byl potřebnou dobu.

Kromě otce vás podporoval i váš děda, který v minulosti v Podolí trénoval. Sledoval vaše zápasy?
Děda se na mě samozřejmě chodil dívat. To, že tu trénoval si už ani nepamatuju. Nebyl jsem ani na světě. Ale vím, že mě hodně podporoval.

Vzpomenete si na partu, která tvořila tým, ve kterém jste začínal?
Na kluky si pamatuju. Už si nevzpomínám na jména, ale zrovna nedávno jsem se tu potkal s Davidem Perlem, který se mnou hrál.

 Při natáčení videa k projektu „Můj první klub“ se k vám v Podolí všichni nadšeně hlásí. To musí zahřát?
Když jsem přišel, tak jsem potkal pana Čmelíka, který byl vlastně můj úplně první trenér. Když jsme si popovídali, tak se ke mně přihlásil trenér, který vedl mého tátu. Taky jsme prohodili pár slov a jsem rád, když tu tihle lidé jsou i po takové době.

Chodíte i poté, co působíte ve Spartě, sledovat zápasy svého mateřského klubu?
Mám pocit, že když jsem odešel, ještě tu hrál můj táta, takže jsem se sem občas chodil koukat. I potom, co táta skončil, jsme sem chodili – byla tu dobrá parta a hrál tu strejda. A nyní se to opakuje, chodím se dívat na bráchu, který tu začal. Vracím se sem neustále.

Je něco, co podolský a sparťanský klub spojuje?
Ve Spartě i tady se kolem toho snaží dělat dobrá parta, aby bylo takové rodinné zázemí, každý s každým vycházel a já bych to určitě rodičům doporučil. Fotbal je kolektivní sport, potkáte se spousty spoluhráči, naučíte se s nimi vycházet. Trenéři nás navíc učili slušnému vychování, takže si myslím, že je fotbal dobrý sport.

Co se vám vybavilo, když jste procházel šatnami a celým areálem AFK Podolí?
Třeba místní bufet, kam jsem strašně rád chodil na párky. Vždycky jsem přišel a řekl: „Jedny párky na tátu.“ A měl jsem je zadarmo. Byly to nejlepší párky v Praze.

A co třeba nějaký zápas?
Vybaví se mi zápas se Slavií, který jsme sice prohráli, ale tenkrát to byl pro nás skvělý výsledek. Prohráli jsme 1:2, dal jsem gól a navíc jsem měl ještě velkou šanci, když jsem trefil břevno a míč spadl na lajnu a pak se odrazil ven.

Nebylo to tak trochu symbolické, když jste teď sparťan?
V té době jsem ještě nevěděl, kam moje cesty povedou. Bylo to v nějakých šesti sedmi letech. Ještě jsem o tom tehdy moc nepřemýšlel. Ale může v tom být určitá symbolika.

Vaši rodinnou štafetu teď přebral váš bratr, který v Podolí hraje. Jak vidíte jeho budoucnost?
Nejdůležitější je, že ho teď baví. Přeci jen je ještě malý. Je mu osm let. Je na něm vidět, že proto má zápal a já doufám, že bude ještě lepší než já. Je to tady pro něj asi ideální. Může tu na něj táta dohlížet. Zná to tu. Má to kousek od domova.

VÍCE O PROJEKTU MŮJ PRVNÍ KLUB SE DOZVÍTE ZDE.

www.mujprvniklub.cz