Pohled do historie: Hráči pražských klubů v medailových utkáních reprezentace, 3. část

*OH 1980 - Moskva - vítězství a 1. místo

Finále: NDR - ČSSR 0:1 (0:0), branka Jindřich Svoboda.
Cesta ČSSR ke zlaté medaili (připomeňme, že řada zemí se turnaje nezúčastnila kvůli předchozímu vpádu sovětské armády do Afghánistánu): 0:1 a 4:0 s Bulharskem, 1:0 a 1:0 s Polskem, 0:3 a 3:2 s Maďarskem v kvalifikaci, 3:0 s Kolumbií, 1:1 s Nigérií, 0:0 s Kuvajtem ve skupině, 3:0 s Kubou ve čtvrtfinále, 2:0 s Jugoslávií v semifinále. Finálovým soupeřem nám byla tehdejší Německá demokratická republika, která šokovala miliony fotbalových fandů v Sovětském svazu. Domácí tým totiž východní Němci ve druhém semifinále porazili 1:0.

Na stadionu v moskevských Lužnikách se proti NDR představila tako československá finálová sestava: Seman - Mazura, Radimec, Macela, Rygel - Rott, Berger, Štambacher - Pokluda, Vízek, Lička. Pokludu střídal Petr Němec, Vízka Jindřich Svoboda.

Prahu tehdy ve finále zastupovala pětice fotbalistů z Julisky - Luděk Macela, Oldřich Rott, František Štambacher, Ladislav Vízek a taky pozdější sparťanská modla Jan Berger. Ten právě v Dukle končil prezenční vojenskou službu a na OH letěl ještě před odchodem na Letnou jako hráč armádního klubu. Finále ovšem nedohrál - po vzájemném okopávání se Němcem Steinbachem viděli oba červenou kartu…

O jediný a tudíž zlatý gól se postaral čerstvý brněnský Svoboda v závěru utkání. Zleva mu nacentroval Štambacher, Svobodovu hlavičku sice gólman východních Němců Rudvaleit vyrazil, ale na dorážku zblízka už byl krátký. A zajímavost: vyloučený Berger a střídající Vízek sledovali vítězný gól v televizi, konkrétně z horké vody v bazénku kabiny.

Legendární brankář Lev Jašin, ikona sovětského fotbalu, po utkání smutně říkal: „Dvanáct zlatých olympijských medailí bychom dali za tu jednu fotbalovou z Moskvy…“


*ME 1996 - Anglie - 2. místo, vítězem se stalo Německo

Finále: Německo - Česko 2:1 (1:1) po prodloužení, naše branka Patrik Berger z penalty.

Cesta Česka ke stříbrné medaili: 6:1 s Maltou, 0:0 s Maltou, 0:0 s Nizozemskem, 4:2 s Běloruskem, 3:1 s Nizozemskem, 0:1 s Lucemburskem, 1:1 a 2:0 s Norskem, 2:0 s Běloruskem, 3:0 s Lucemburskem v kvalifikaci; 0:2 s Německem, 2:1 s Itálií, 3:3 s Ruskem ve skupině, 1:0 s Portugalskem ve čtvrtfinále, 0:0 a 6:5 na kopy z pokutové značky s Francií v semifinále. Ve finále se nám postavilo Německo, které ve druhém semifinále porazilo domácí Anglii po remíze 1:1 také na kopy z pokutové značky poměrem 6:5.

Na trávník legendárního stadionu Wembley v Londýně nastoupila naše reprezentace takto: Kouba - Kadlec, Horňák, Karel Rada - Suchopárek, Poborský, Bejbl, Nedvěd, Patrik Berger, Jiří Němec, Kuka. Poborského střídal Šmicer.

Trenér Dušan Uhrin disponoval v týmu opravdu fotbalovou kvalitou, o kterou byl v evropských klubech náramný zájem. Podívejme se na hráče pražských klubů ve finálovém duelu s Německem - brankář Petr Kouba (Sparta) odešel po šampionátu do španělské La Coruni, jeho spoluhráč z Letné Pavel Nedvěd do Lazia Řím. Spartu v Londýně zastupoval ještě obránce Michal Horňák. Slávista Jan Suchopárek zamířil do francouzského RC Štrasburk, Karel Poborský odešel z Edenu do věhlasného Manchesteru United, Vladimír Šmicer do francouzského RC Lens, Radek Bejbl do Atlética Madrid.

Samozřejmě, že i Patrik Berger, Pavel Kuka, Jiří Němec, kteří v roce 1996 už kopali v klubech „venku“, měli za sebou předchozí blyštivou kariéru v pražských „S“. A nesmíme zapomenout na Karla Radu, v roce 1996 hráče Sigmy Olomouc, kam přišel dva roky předtím z Prahy - z Julisky.

Finálový duel s Německem se pro nás ve Wembley nejprve vyvíjel dobře - od 59. minuty jsme vedli 1:0 gólem Bergera z penalty. Ovšem střídající Bierhoff v 73. minutě vyrovnal na 1:1. Nastavovalo se, a protože v té době platilo pravidlo „zlatého gólu“ jako v hokeji, Bierhoffův „šourák“ k tyči v 95. minutě znamenal stav 1:2 a okamžitý konec utkání. Paní Štěstěna, která nám popřála dvacet let předtím v Bělehradě, se tentokrát usmála pro změnu na Němce.
Medaile za 2. místo posmutnělým Čechům předávala osobně britská panovnice, královna Alžběta II.


*ME 2004 - Portugalsko - 3. místo, vítězem se stalo Řecko

Semifinále: Řecko - Česko 1:0 (0:0) po prodloužení.
Cesta Česka k bronzové medaili: Moldavsko - Česko 0:2, Česko - Bělorusko 2:0, Nizozemsko - Česko 1:1, Česko - Rakousko 4:0, Česko - Moldavsko 5:0, Bělorusko - Česko 1:3, Česko - Nizozemsko 3:1, Rakousko - Česko v kvalifikaci; Česko - Lotyšsko 2:1, Nizozemsko - Česko 2:3, Německo - Česko 1:2 ve skupině, Česko - Dánsko 3:0 ve čtvrtfinále.

A čekalo nás semifinále proti Řecku. Bylo zřejmé, že bez medaile Češi z EURA 2004 neodjedou, neboť po našem vítězství v utkání o 3. místo na EURU 1980 UEFA boj o bronz zrušila. Pro nezájem diváků a fotbalové veřejnosti. Poražený semifinalista tak automaticky bere bronzovou medaili. Ale náš tým - a s ním snad celé Česko - věřil v ještě lepší výsledek. Nejlépe, opět po 28 letech, ve zlato.

A ta víra nebyla neopodstatněná. Naopak. Měli jsme opravdu výjimečnou generaci fotbalistů. Řekům se na stadionu v Portu postavili brankář Čech a v poli Grygera, Bolf, Ujfaluši, Jankulovski - Poborský, Galásek, Rosický - Koller, Baroš, Nedvěd. Toho - bohužel v závěru první půle zraněného - střídal Šmicer.

Co jméno, to fotbalová značka a kvalita. Petr Čech chytal za francouzské Rennes a po EURU mířil do londýnské Chelsea. René Bolf končil v ostravském Baníku a měl namířeno do francouzského Auxerre. Tomáš Ujfaluši po šampionátu přestupoval z Hamburgeru SV do italské Fiorentiny. Marek Jankulovski válel za italské Udinese. Tomáš Galásek za nizozemský Ajax Amsterdam. Tomáš Rosický s Janem Kollerem za Borussii Dortmund. Pavel Nedvěd za Juventus Turín. A střídající Vladimír Šmicer za Liverpool.

Prahu tudíž v semifinálové sestavě zastupoval jediný Karel Poborský. Excelentní záložník měl za sebou po odchodu ze Slavie hvězdná angažmá v Manchesteru United, Benfice Lisabon a Laziu Řím, ale rodinné důvody ho přiměly k návratu domů. Ovšem neoblékl už sešívaný slávistický, nýbrž rudý sparťanský dres.

Utkání o postup do finále s Řeckem vstoupilo do historie jako jedno z nejsmůlovatějších utkání, které naše reprezentace kdy odehrála. Řekové se po celou dobu bránili, náš tým vyvíjel tlak, Koller hlavičkoval do břevna, ale gól jsme nedali. Bohužel… Přišlo prodloužení. Tentokrát se už hrálo podle pravidla „stříbrný gól“. Tedy - utkání po jeho dosažení nekončilo, dohrávala se ta část prodloužení, ve které „stříbrný gól“ padl. Na Čechy jako by padla deka, ubývaly síly, v prodloužení už byli Řekové aktivnější a ve 105. minutě, těsně před koncem první části, překonal brankáře Čecha po rohovém kopu přesnou hlavičkou k tyči Gallas. Na vyrovnání jsme měli už jen pár vteřin a zázrak se nedostavil. Porážka 0:1 nám přisoudila bronz.

Bronz plný bolesti, smutku, hořkosti a zklamání. Tenhle turnaj jsme mohli - a snad i měli - vyhrát. Fakt, že Milan Baroš se stal s 5 vstřelenými góly kanonýrem EURA 2004, nám konečné rozčarování nijak neumenšil. Spolu s Českem bralo bronz i Nizozemsko, v semifinále poražené domácími Portugalci 1:2.

Řekové pak ve finále nakonec udolali poměrem 1:0 i zdrcené Portugalce se slavným Ronaldem v sestavě a stali se mistry Evropy. Jejich nelíbivý, leč účinný defenzivní styl hry slavil i nečekaný konečný úspěch.


Shrnutí: Od roku 1934 zaznamenal československý a od roku 1993 český reprezentační tým takovou řadu úspěchů, jakou nám bez nadsázky může závidět celá řada dalších evropských zemí. Z vrcholných světových soutěží - MS, ME a OH - tedy naši fotbalisté přivezli celkem 2 zlaté, 4 stříbrné a 3 bronzové medaile.

Kdy se asi zase dočkáme dalšího podobného mimořádného úspěchu?