Tempo vychovává hráče pro Evropu: Kinský, Vitík, ale také Čížek. Ideální klub pro mladé, chválí talent z Hoffenheimu

Původně jste byl na Tempu hrát tenis, že? Tak jak se to seběhlo, že jste skončil u fotbalu?
To je příhoda, kterou moc rád vyprávím. Maminka mě tam našla, jak visím na plotě a koukám na kluky, jak hrají fotbal. A to byl můj začátek, ona mě tam přihlásila, fotbal mě chytil a všechno začalo.

Co říkáte na jména, která prošla Tempem a hrají po Evropě?
Můžu jen souhlasit s těmi, co říkají, že se to s mládeží na Tempu dělá dobře. Samozřejmě, že ti kluci nejdou rovnou ven, ale zamíří do české špičky a odtud do zahraničí. Za mě je Tempo ideální klub pro mladé kluky, nechají je tam hrát.

Však se také Tempo posouvá soutěžemi výš a výš a zlepšují se podmínky…
Podmínky jsou tam dobré, je ale pravda, že jsem tam teď asi rok a půl nebyl, takže je tam určitě něco nového. Kamaráda tam mám v devatenáctce, takže nějaké informace pořád mám, ale že bych klub sledoval nějak víc, to ne.

Ale na poslední návštěvu si pamatujete pořád, ne?
To ano. Byli jsme tam s mámou, je to asi rok a půl. Potkal jsem tam i své trenéry, ostatně já jsem v kontaktu i s těmi ze Slavie. Ale řešíme obyčejné věci.

Jste sportovní rodina, bratři ale zůstali u tenisu, že?
Oba starší bráchové tenis hráli, ale postupem doby se vydali jiným směrem. Studovali v cizině, ale sportu jsme se věnovali všichni.

Vy jste si ale od sportu ve druhé půlce minulého roku docela odpočinul. Uteklo vám mistrovství světa hráčů do 17 let, mimo hru jste byl pět měsíců.
Promarodil jsem skoro půlku sezony. Teď jen doufám, že už je to všechno minulost. Na konci podzimu jsem stihl něco odehrát, jsem za to rád, byly i nějaké góly, ale sám cítím, že byla vidět ta dlouhá pauza, kdy jsem nemohl trénovat s míčem. Zatím to bylo moje nejtěžší období v kariéře. S míčem jsem nemohl dělat nic. Jediné plus snad bylo to, že to všechno přišlo v létě. Kdyby to bylo v zimě, kdy je šero a brzy tma, to by na člověka padalo daleko víc.

Jste velkým obdivovatelem Cristiana Ronalda. Je o vás známé, že si v tréninku rád přidáváte. Nenakládal jste si toho na sebe moc?
Uvědomil jsem si hodně věcí. Například že nemůžu dělat věci slepě, člověk by měl poslouchat své tělo. Musí rozpoznat takovou tu zdravou bolest, která k dřině patří. A pak přijde stav, kdy je člověk unavený a ani z pohledu psychiky to není ono. Pak se musí věci řešit jinak. A někdy toho zkrátka asi bylo hodně.

Doba léčení byla dlouhá, popište, co vám vlastně bylo?
Měl jsem zánět stydké kosti. Na tu se upíná hodně svalů a byl jsem kvůli tomu vlastně pět měsíců bez zápasu. Bohužel se s tímhle potýká čím dál více hráčů. Hlavně ve fotbale a hokeji. Nejtěžší na tom je asi přijmout fakt, že nevíte, jak dlouho ten problém potrvá. U někoho se to spraví po měsíci, mě to trápilo pět měsíců a někoho se to drží klidně roky. Není také jasně dané, co při léčení pomáhá. Když si zlomíte ruku nebo nohu, víte, že za pár měsíců jste zpátky. V tom bylo tohle zranění daleko těžší.

Počítám, že váš obdiv k Ronaldovi se ale nezměnil...
Vždycky jsem si v přípravě přidával, dělal jsem toho víc než ostatní. Pět tréninkových fází, jako má Ronaldo, je ale vážně moc. On je jedinečný, zrovna nedávno jsem viděl nějaké jeho fotky, je na sebe tvrdý, vypadá skvěle. Do nějakého srovnávání s ním bych se nepouštěl, k tomu je opravdu hodně daleko. Jen můžu zopakovat, že se budu tvrdě připravovat, ale budu také poslouchat své tělo.

Chyběl jste nejen na klubové scéně, ale přišel jste i o MS hráčů do 17 let. Bolelo to hodně?
Bolelo to moc. Těšil jsem se na šampionát od chvíle, co jsme se tam dostali. Osud rozhodl jinak, snad přijde jiná podobná výzva. Na zápasy jsem se samozřejmě díval a přiznávám, že jsem klukům trošku záviděl.

Když se vrátíme do Německa a k angažmá v Hoffenheimu. Jste v cizině stále s maminkou? Jak se vám na zahraniční štaci žije?
Jsem tu už rok a půl, s mámou jsem dál, pořád mi ještě není osmnáct. Nicméně to se po dovršení plnoletosti bude měnit. Co se týče života v Německu, tak to není velký rozdíl. Mám to kousek domů, žijeme vlastně skoro na vesnici, všechno je v pohodě.

Využil jste dobu bez fotbalu tak, že jste se ještě víc soustředil na studium?
Využil, ale zase o tolik víc volného času jsem neměl. Bylo tam hodně rehabilitace, k tomu přidejte kognitivní tréninky, kdy vlastně tělo nepotřebujete, ale pracujete s hlavou. Zaměřoval jsem se v přípravě jiným směrem.

Před pár měsíci jste zmiňoval, že jste nebyl v kontaktu s českou enklávou, která v Hoffenheimu je. Už jste to stihl napravit a třeba jako slávista zašel za Vladimírem Coufalem, který do klubu přišel?
Moje rehabilitace probíhala nedaleko centra, kde se připravuje áčko, takže jsme na sebe narazili. Rozhovor jsem ale musel začít já. Myslím, že byl překvapený, když jsem na něj spustil česky. Nečekal to. (směje se)