Letní posila Kbel zatím hlavně fandila. Od ledna jdu do přípravy, chci se ukázat a pomoci, říká Jackl

Kbely přezimují na osmém místě, jsou ve hře v pohárové soutěži. Co tedy na ten podzim říkáte?
Samozřejmě, že co se týče mnou odehraných zápasů, tak jsem měl jiné představy. Když to vezmu z pohledu Kbel jako týmu, tak ten nezklamal, pořád jsme v horní polovině tabulky, jsme ve hře v poháru. Když si vezmu, že jsou Kbely v přeboru druhou sezonu, a o ní se říká, že bývá horší než ta první, tak je to fajn. A konec podzimu byl výborný.

Takže vlastně tým může mrzet, že podzim končí…
Pokud bychom brali jako srovnání zápasy se Zličínem, který přebor vede, tak třeba v pohárovém utkání oni nebyli lepší ani jeden poločas.

To vás jistě povzbudí, naopak domácí bilance, kde jste z osmi zápasů vyhráli jen dvakrát, asi není taková, jakou jste čekal, co?
Možná nám víc vyhovuje hra na brejky, jsme venku víc nebezpeční. Doma jsme také měli silné soupeře – Vyšehrad, béčko Žižkova, béčko Motorletu. Všechny ty tři týmy hrály u nás krásný a náročný fotbal.

Ptal jsem se hlavně kvůli tomu, že jste se těšil na fanoušky. Těch chodí dost a asi by chtěli vidět vítězství…
Chodí jich hodně a fandí neuvěřitelně. Na jednom ze zápasů bylo i přes pět stovek lidí, přesné číslo neznám. Na MOL Cupu snad nějakých 750 diváků. Vím, že by si fandové zasloužili, abychom jim doma dělali víc radosti. Věřím, že na jaře budou chodit a fandit stejně dobře a taky věřím, že se bude dařit lépe. Ale už na podzim nebyla hra doma špatná. Jsem moc rád, že v průběhu podzimu zase naskočil Kuba Panýrek, kterého znám už z Admiry, je to rozdílový hráč a myslím, že jeho návrat všechny potěšil.

Potěšit je budete chtít i vy. Podzimní čísla vám radost neudělala. Šest odehraných zápasů, čtyři žluté karty, jedna červená. Co vy na to?
Platí takové rčení. Nová sezona, nový klub a stejný Petr Jackl. Samozřejmě, že když dostanu v prvním utkání červenou kartu, tak mě to moc mrzelo. První žlutá byla za to, že jsem chránil gólmana. Soupeř na něj sáhl, a to se prostě nedělá. Druhý žlutá byla za faul, za mě jsem jí dostávat nemusel, ale to je vždycky na posouzení rozhodčího. Fauly k mojí hře patří. Myslím, že kluby mě právě kvůli důrazné hře berou, potřebují rytíře i blázna v jednom.

Přišla ještě horší věc, vážné zranění během utkání s Kolovraty…
Při zakončení mě tam soupeř zasáhl a noha se nepřirozeně vyosila. Hned jsem si říkal, že je zle, i když z toho byl gól na 1:0. Kluci běželi slavit k praporku, já mířil ke střídačce za trenérem. Chvíli jsem ještě pokračoval, aby se náhradník rozcvičil. Stihl jsem nešťastně udělat penaltu, kterou ale soupeř naštěstí nedal.

Kdy jste se dozvěděl, že je zranění vážné?
Poranil jsem si postranní vazy. Hned jsem psal Robertovi Jůzkovi, který mi pomohl s léčbou. Nakonec se to obešlo bez operace, od ledna bych se chtěl zapojit do přípravy, s týmem bych měl absolvovat i soustředění.

Takže jste většinu podzimu strávil v roli diváka. Jaké to bylo?
Na hřišti je to samozřejmě lepší, jsou tam i menší nervy. Na zápasy jsem ale chodil, jsem takový, že i fandím, občas klukům i něco řeknu při utkání. Takže tam jsou i za klandrem emoce a domů přijdu vyklidněnej.

Takže jste šel i pochodem na poslední zápas na Zličíně?
Na pochodu jsem nebyl, na utkání ano. Ale znovu říkám: to, jak se fandí našemu klubu, to je neuvěřitelný. Vyhlášená je tribuna 210.

Že by inspirace slávistickou Tribunou Sever?
To bych neřekl. Bubeník je sparťan, o dalším fandovi vím, že drží palce Baníku, ale jsou tam i slávisté. Teď na Zličíně byli i dva kluci, co drží palce Podolí. Chtěli si zafandit, tak přišli. Byl tam i pokřik Kbely, Podolí.

Takže jste s nimi ale v kontaktu, když tohle všechno víte, co?
No, čtyři největší fanoušky jsem vzal ze Zličína autem do Kbel.

Na chvíli odbočím od Kbel, co jste říkal na podzimní vystoupení bývalého klubu – Újezdu Praha 4?
Pořád jsem s kluky ve skupině, takže mám informace. Jsem rád, že mě nevyndali. Jsme vlastně v každodenním kontaktu, jsem za to moc rád.

Když se vám tolik nevedlo, rýpli si?
Hodně. (směje se) Ale to je správný. Já si taky rád rýpnu, tak musím umět i přijmout. Tak to má být. Gratuloval jsem jim, když vyhráli nad Meteorem, to jsem psal i trenérovi. Vím, že má tahle výhra pro Újezd zvláštní význam. A samozřejmě jsem gratuloval po výhře nad Ostrovem, protože tak kluci přezimují první. Když to šlo, byl jsem se na ně podívat, stejně jako oni na mě. Ještě to stihli…

Je trochu zvláštní, když se v souvislosti s vámi bavíme o zranění kolena. Pokud mě paměť neklame, měl jste problém s rameny…
Takové zranění kolena jsem neměl nikdy, doufám, že na jaře budu zpátky na hřišti a pomůžu týmu.

Moc toužíte po tom se ukázat, co?
Určitě. Pořád si myslím, že to byl dobrý krok. Vím, jak na tom jsou kluci v Újezdu, když vedou divizi. Mně je pětatřicet, všechno jsem si vyřešil s trenérem Jeřábkem, Kbely jsou pro mě motivace. Vnímám všechno pozitivně, kluci mě vzali, trenér taky. Všichni komunikují, zajímá je, jak jsem na tom a není to jen z povinnosti, to prostě vycítíte.

Takže podepisujete, že Kbely jsou tak trochu rodinný klub?
Jo, jo. Pobavím se s paní Haniakovou, manažerem Tomášem Haniakem, jeho brácha je trenér. Všichni kluci jsou fajn, po zápasech se jde do hospody. Není to jen pro hráče, ale i pro jejich partnerky i děti, to je rarita. I dokopná, která byla až po poháru se Zličínem, byla super. Vládla tam euforie. Jen jsem si říkal jednu věc - jestli bych měl tenhle rozhovor po podzimu dělat právě já. Myslel jsem třeba na Patrika Zolotuchina. Ten toho dělá pro tým opravdu hodně, je to obrovský charakter, zasloužil by si to. Dělá pro klub fakt maximum. Adeptů na rozhovor by bylo jistě víc.