Sobotkovi žijí pro fotbal, Admiru a londýnské kanonýry

Fotbalem žijí Sobotkovi jak na Admiře, tak doma. „Máme dvě televize, často na obou obrazovkách běží fotbal a na notebooku pak utkání londýnského Arsenalu,“ dává Helena nahlédnout do soukromí rodiny.

Ostatně, Arsenal je klub, jehož jsou Sobotkovi - a nejvíc syn Filip - věrnými vyznavači. A tak se tedy jednotlivých členů ryze fotbalové rodiny ptáme…

Jak se kdo z vás vůbec dostal k zelenému trávníku s bílými lajnami?
Honza: „Já asi v šesti letech, když jsem se na škole přihlásil na fotbal a hokej. V té době dva nejpopulárnější sporty, v létě fotbal, v zimě hokej. Tenkrát to nebyly celoroční sporty jako dnes. S trénováním jsem začal v době, kdy přišel Filip do přípravky, a postupně jsem prošel jako trenér mládežnickými týmy Admiry až do A-týmu, kam mě přivedl současný hlavní trenér Admiry František Peřina.“
Helena: „Začalo to vše, díky Filipovi, před čtrnácti lety. Hledali jsme mu s manželem pohybový kroužek, protože byl dost živý, a my s manželem jsme se také věnovali celé dětství sportu - hokej, fotbal, krasobruslení. Takže bylo jasné, že musíme Filipa přihlásit na nějaký sport. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že od ledu s baletní průpravou skončím s klukama u fotbalu, neuvěřila bych mu.“
Filip: „K fotbalu jsem se jako hráč dostal ve čtyřech letech, když mě rodiče přihlásili do přípravky Admiry. Jako trenér jsem začal ve 14 letech pomáhat ve školičce, protože jsem byl zraněný a fotbal mi chyběl. V 15 letech jsem si udělal první trenérskou licenci a v současné době trénuji s hlavním trenérem Martinem Forejtem U10. V blízké době chci pokračovat ve vzdělávání se a přihlásit se k UEFA B-licenci.“

Doma jste v Bohnicích, takže nejblíže byste to měli na tamější Slovan. Vy ale máte v srdci černobílé barvy Admiry z o něco vzdálenějších Kobylis. Proč vlastně?
Honza: „U mě převážily čistě praktické důvody, dostupnost MHD, a že jsem cestou z práce jezdil kolem Admiry. O Bohnicích jsme tenkrát neuvažovali.“
Helena: „Na Admiru jsem tenkrát dostala doporučení, myslím, v mateřské školce Krynická. A tak jsme vyrazili na Admiru se poptat, podívat. Hned od první návštěvy to tam bylo fajn, trenéři, rodiče. Nikdo neřešil, že je syn mladší, prostě zapadl a my s manželem také. Admira byla pro nás nová fotbalová rodina, parta nových přátel, se kterými jsme toho zažili hodně. Nedá se zapomenout na pořádání turnajů, soustředění, výjezdů na zahraniční turnaje, dokonce i naši svatbu, kterou jsme prožili s lidmi z Admiry. Myslím, že mě hodně ovlivnilo setkání s legendárním sekretářem panem Vavruškou, díky kterému jsem měla možnost prvně přičichnout k chodu klubu.“
Filip: „Ve čtyřech letech jsem samozřejmě nebyl schopný rozhodnout o své budoucnosti. Dnes jsem rád, že mě rodiče na Admiru přivedli a já tu mohl začít hrát fotbal. Postupně jsem zde sbíral fotbalové dovednosti třeba pod trenéry Tomášem Kopeckým a Martinem Šeranem. V minulé sezoně jsem si mohl na pár minut vyzkoušet divizní mistrovský pažit za B-tým pod trenérem Pavlem Gregorem. Všem děkuji za zkušenosti, které jsem mohl pod nimi nasbírat.“

Jak by každý z vás zhodnotil ze svého pohledu admirácký pozim 2024?
Honza: „Nejblíže mám jako asistent trenéra k A-týmu, kde se nám podzim nevydařil, tak jak jsme si představovali. Myslím, že jsme předváděli atraktivní fotbal, který se divákům určitě líbil, bohužel jsme ho ale nedokázali lépe využít ve větší bodový zisk, proto i to lehce negativní hodnocení. V kabině je cítit odhodlání tvrdě pracovat a věřím, že máme hráčskou kvalitu na to, posunout se vítěznými zápasy na lepší umístění.“
Helena: „Pro mě letošní podzim byl náročnější než kdy jindy, ke své běžné práci a působení ve výkonném výboru, kde jsme řešili změny ve vedení klubu, se mi sešlo několik úkolů najednou, jako organizování zdravotních prohlídek a fotografování všech našich členů. A do toho jsem se neplánovaně stala současně vedoucí dvou týmů a to dorostu U19 a A-týmu. Celé víkendy na hřišti, bylo to samé zranění a ne vždy se vyhrávalo. K tomu všemu doma být mámou a manželkou. Bylo to časově náročné a vyčerpávající období. Podzim je ale za námi, zakončili jsme ho každoroční admiráckou dokopnou, kde se scházíme nejen vedení klubu, ale i vedoucí, trenéři a všechny dobré duše, které na Admiře pomáhají. Máme za sebou vánoční svátky a oslavu Nového roku, kdy jsme si všichni užili volno s rodinami a teď už se těšíme na zimní přípravu na jaro 2025, kdy nám to opět začne.“
Filip: „Jako hráč U19/U18 bych řekl, že je co zlepšovat. Našlápnuto máme dobře v obou týmech, ale ke splnění cílů, které jsme si před sezonou stanovili, bude potřeba více. Sezona je maraton, ne sprint, takže pokud vydrží naše zdraví, trpělivost, bojovnost a týmovost, pak nepochybuju, že našich cílů dosáhneme a pevně věřím, že na to máme. Pokud bych hodnotil sebe, tak v U18 jsem odehrál pár zápasů a myslím, že i vydařených. V U19 je z mého pohledu hodně co zlepšit. Nastupuji spíše z lavičky a rád bych to změnil, proto se už společně s klukama soustředíme na další část sezony. Z pohledu asistenta trenéra U10 můžu kluky pochválit, všichni se zlepšují a dosahují cenných úspěchů, například postup na finálový turnaj Planeo Cupu.“

V prosinci oslavil emeritní předseda Admiry Josef Přitasil 75. narozeniny. Co z vašeho pohledu tenhle srdcař pro kobyliský klub znamená?
Honza: „Pan Přitasil toho pro Admiru udělal opravdu hodně, a proto si ho velice vážím. Bez těchto srdcařů a sponzorů by fotbalový klub na této úrovni nemohl fungovat. Patří mu velké díky za to, co vše pro Admiru udělal, a popřál bych mu hlavně hodně síly a zdraví do dalších let.“
Helena: „Klobouček k tak krásnému jubileu. Josef Přitasil je srdcař s velkým S. Všichni admiráci víme, že bez něj by Admira nebyla, kde je dnes (15 kategorií, ligové soutěže, ČFL a Divize). Vždy se zajímá a podporuje všechny týmy od školičky až po muže. Věřím, že náš čestný prezident klubu bude podporou pro Admiru i nadále, že mu zdraví bude sloužit dál a dál a že se najdou další nadšenci do admiráckého fobalu a pomohou Pepovi plnit fotbalové sny našich hráčů.“
Filip: „Na Admiře je to pro mě a pro kluky osobnost a autorita. Chodí nás společně s vedením podpořit na domácí zápasy. A tím dává najevo, že mu na nás záleží. Myslím si, že za celou kabinu mu můžu poděkovat za to, co pro nás dělá, a popřát mu hodně úspěchů a zdraví do budoucna.“

A co říkáte českému národnímu mužstvu? Jste zatím spokojeni, nebo byste našli nějakou výhradu?
Honza: „Z pohledu Ligy národů můžeme být s výkony národního týmu spokojeni, protože cíl postoupit z Ligy B do Ligy A splnil. Bohužel z pohledu EURA a MS je vidět, že nemáme hráčskou kvalitu na to, rovnat se s nejlepšími výběry ostatních zemí. Tady vidím prostor pro výchovu našich lvíčat.“
Helena: „Netroufám si hodnotit národní mužstvo jen jako admirácká máma, nejsem trenér. Ráda se podívám na pěkný fotbal. Národní tým podporuji, ale raději mám fotbal z Premier League a díky Filipovi se ze mě stala fanynka Arsenalu.“
Filip: „Po jmenování nového trenéra Ivana Haška to vypadá, že je vidět posun, ale chce to čas. Selhání na EURU, řekl bych, zapříčinila neúčinná výchova českých hráčů od přípravky. Myslím, že to začalo po předváděném fotbalu Slavie v Lize mistrů ve skupině smrti v sezoně 2019/20. Mysleli jsme si, že běhání a soubojovost bude cesta k úspěchu. Bohužel fotbal se hraje s balonem a tam je rozdíl ve výchově našich hráčů a výchově v jiných zemích, například Španělsko, Belgie, Nizozemsko. Oproti těmto zemím, se kterými se chceme srovnávat, máme nedostatek kvality v dovednostech s míčem a chybí nám cit na balonu. Sice je mi teprve 18, ale apeluji na všechny trenéry mládeže, aby nezatracovali individualitu v našich hráčích. Po EURU přišel úspěch v Lize národů, ale důležité bude se připravit na kvalifikaci na MS 2026 a tam předvést, jestli patříme mezi ty nejlepší.“

Povězte taky něco víc o Arsenalu. Filip dokonce nosí na levém zápěstí klubové hodinky londýnských kanonýrů.
Filip: „Začalo to před osmi lety, když se mi zalíbili Alexis Sánchez a Mesut Özil tím, co na hřišti předváděli, bylo to něco kouzelného. Pak jsem za ně začal hrát ve FIFĚ a sledoval jsem sestřihy zápasů Arsenalu na Youtube. A na novou sezonu jsem si s rodiči pořídil program, na kterém dávali zápasy Premier League, abych mohl koukat na všechny zápasy. Postupně jsem si vypěstoval ohromný vztah a vášeň k tomuhle klubu. Pár let jsem si trhal vlasy, když jsem koukal, jak v obraně nastupuje Mustafi, ale vzestup pod Artetou jsem prožíval jako součást klubu. Pořídil jsem si členství a postupně se mi plnil šatník Arsenalem. Všechno tohle dospělo ke splnění mého snu, když jsem s rodiči odcestoval do severního Londýna na zápas s Brentfordem, který tehdy skončil 1:1, a zažil jsem pochybení VARu na vlastní oči. (smích) Stadion Emirates, ohromná atmosféra, 60 tisíc lidí, ti nejlepší hráči na světě a to vše naživo. Krom splněného snu a pár slz v očích jsem si uvědomil, k čemu fotbal je. Aby spojil úplně odlišné lidi z celého světa, jiná národnost, jiná barva pleti, jiný jazyk, ale všichni bychom pro Arsenal dali všechno.“
Honza: „K Arsenalu nás přivedl Filip tím, že jsme všichni společně museli sledovat každý zápas, dokázal nás v podstatě jako rodinu stmelit a dnes usedáme všichni společně k zápasům Arsenalu. Myslím si, že je i lepší, když fandíme stejnému týmu, aspoň se nehádáme, na koho se budeme dívat. Jeho největším přáním bylo vidět zápas přímo na domácím stadionu a jsem rád, že jsme mu mohli jeho sen splnit.“
Helena: „Jó, Arsenal. Vlastně nevím, kolik je to let, ale začalo to dárečky pro Filipa, figurky hráčů, kartičky, pak už to byl originál dres Arsenalu, venkovní dres, peněženka, osušky, povlečení, mikina, bunda, batoh, hodinky, sledování zápasů a vrcholem byl hlavně rodinný výlet do Londýna na domácí zápas na stadionu Emirates. Ten mě úplně dostal. Od té doby s klukama plánujeme svůj čas nejen podle Admiry, ale i podle zápasů Arsenalu, v den zápasu si kluci oblečou dresy, ledková světla u nás svítí jen červeně a při domácím zápase stojím a zpívám hymnu North London Forever…“

Neříkejte, že na hřištích nebo u hřišť trávíte i svou dovolenou. Nebo snad ano?
Honza: „Neřekl bych dovolenou, ale každou volnou chvíli asi ano. Dovolenou plánujeme podle soutěží (A-tým, U19 a U10) a volno si dopřejeme, jen když se netrénuje nebo nehraje zápas.“
Helena: „Dovolenou plánujeme už několik let ve stejném termínu, když má fotbal pauzu, je to 14 dnů v roce, kdy společně vyrážíme k moři nebo na túry do hor. Bez fotbalu se to však neobešlo. Chodíme omrknout místní hřiště a k plavkám balíme fotbalovou výbavu a věci na běhání.“
Filip: „Dovolená nikdy neměla být o fotbale, vlastně jediných 14 dní bez něj, ale na každé dovolené se stane fotbal stejně její součástí. Třeba v Bulharsku jsem si chodil zahrát místní street fotbal, pokaždé jsem chodil běhat a každé hřiště, co jsem potkal, jsem ozkoušel alespoň bos a načerpal z něj fotbalový život.

S jakým osobním fotbalovým přáním jste vstoupili do roku 2025?
Honza: „Do nového roku přeji všem na Admiře zdraví a hodně fotbalových úspěchů.“
Helena: „Do roku 2025 mám spoustu přání, ale to nejdůležitější je zdraví. Dále mám veliké přání, aby Admira mohla nadále vychovávat děti a hráče po mnoho dalších let. Aby ji obklopovali jen samí slušní lidé, kteří nám budou chtít jakkoliv pomáhat. Samozřejmě, ať se daří výsledkově celé Admiře, A-týmu a U19, kde mám větší část sebe.“
Filip: „Především všem na Admiře přeju jen to nejlepší. Přání by bylo - splnit nastavené cíle a dosáhnout co nejvíce úspěchů v nadcházejícím roce. Stejně myslím, že nejdůležitější je další fotbalový rok si užít a vyvarovat se zraněním. Těším se zpátky na hřiště, ať už do kabiny ke klukům z U19/U18, na kluky z U10, tak i na celou admiráckou rodinu.“