Martinic promluvil o konci kariéry. S Admirou se neloučí, pracuje pro Spartu. Jak dostal nabídku od Rosického?

Tomáš Řepka mluvil v souvislosti s koncem fotbalové kariéry o polosmrti. Jak těžké bylo udělat ten krok pro vás?
Těžké. Ale věděl jsem, že už to k tomu směřovalo. Napadlo mě to v průběhu podzimu a pak na jaře znovu. To už jsem věděl, že ten krok musím udělat. Byla tu rodina, práce, tréninky, zápasy, bylo těžké to zvládat.

Zvažoval jste konec dlouho?
Na jaře tam byl jeden okamžik, kdy jsem šel na trénink a o všem jsem přemýšlel. Po konci tréninku mi došlo, že prostě kluky už nestíhám. Tenhle pocit jsem nikdy předtím neměl. Já jsem zvyklý všechno dělat na maximum a tady jsem cítil, že mě kluci v některých chvílích šetřili. A to jsem věděl, že je konec.

Co na to říkali doma? Váš táta je velký Admirák...
Rodina je pro mě na prvním místě. Táta mě k fotbalu přivedl a byl se mnou celou moji kariéru, až do úplného konce. Možná bych spočítal na prstech jedné ruky moje zápasy, na kterých nebyl. Takže pro mě bylo hodně citlivé, oznámit mu konec, taky jsem dlouho hledal tu správnou chvíli, kdy mu to říct. Nakonec to ze mě vypadlo, když jsme spolu koukali na Honzíkův trénink na Admiře. Řekl mi, že to cítí úplně stejně a ukázal na Honzíka: Je načase to předat dál.

Je s hraním konec? Nebo jste takový trumf, kdyby byla Admira v nouzi?
Je vážně konec, v tomhle jsem stará škola. Jak jsem říkal, jsem zvyklý všechno dělat naplno. A jak se jednou stalo, že jsem cítil, že mě kluci na tréninku šetřili, věděl jsem, že musím ten krok udělat, a to už nejde vzít zpět.

A nižší soutěže?
Nebudu hrát nikde jinde. Kopačky jsem pověsil na hřebík. V pohybu se udržuji, začal jsem chodit běhat. Někdy třeba běhám i kolem hřiště na Letné. U toho si vyčistím hlavu. Ale od fotbalu odtržený nejsem. Už dřív v rozhovoru jsem říkal, že svoje děti nebudu do ničeho nutit a nechám rozhodnutí, jaký sport budou chtít dělat, jen na nich. Jenže jak jsem s Honzíkem odmalička chodil na Admiru, tak on prostě miluje fotbal. Máme doma asi deset míčů a je největší zábava, když si jdeme kopat. I dvojčata už začala...

Trenér Peřina měl radost, že budete u áčka v roli mentora. Co to bude obnášet?
My to všechno teprve dolaďujeme, ani já to nechci úplně opustit. Asi to bude tak, že přijdu za kluky jednou týdně. Ale ještě se to musí všechno nastavit. Pro mě je nejdůležitější, aby to těm klukům něco přineslo, a když to budu cítit, tak to budu dělat.

Co den, kdy začínala příprava? Možná jste byl rád, že vás už nečekají výběhy s týmem do Ďáblického háje. Trenér Peřina je náročný, že?
To tedy ano. Do Ďábličáku už nikdy běhat nepůjdu, leda bych se tam vydal třeba na houby. (směje se)

Vzpomenete si na dobu, kdy jste do Admiry přišel?
S fotbalem jsem začal v Bohnicích, ale pak došlo k nějaké reorganizaci a já se posunul do Admiry. Pamatuji si na první zápas, ale ne tak, že bych si vybavil nějakou konkrétní situaci.

A co největší chvíle bohaté hráčské kariéry?
Těch okamžiků je spousta. Ale zase, nedokážu je sypat z rukávu, že tehdy a tehdy se stalo to a to. Zahráli jsme si třeba přátelák s áčkem Sparty, kde byl Krejda, Bořek, Hložan, Lukáš Haraslín. Bylo toho vážně hodně.

Právě ve Spartě máte své povinnosti, jak těžké to bylo skloubit?
Práce pro Spartu byla z pohledu zaměstnání a fotbalu priorita. Když se k tomu přidala rodina, tak jsem toho fakt měl dost po celý den. Je načase abych manželce splatil ty stovky hodin, kdy jsem lítal po hřišti a ona se starala o naše děti. Za to jí moc děkuji a vlastně i obdivuji, jak to všechno zvládá.

Z pohledu zaměstnání jste se na Letné také posunul. Z ticketingu do sportovního oddělení, to potěší, že?
Přesně tak, začalo to ticketingem a pak přišel Tomáš Rosický a řekl, že by mě chtěl ve sportovním oddělení.

Když za vámi přišel, to jste musel být napnutý, co vám chce...
Šli jsme si popovídat na tribunu. Řekl mi, že mě sleduje už dlouho a že se mu moje práce líbí. Že mi může věřit. A pak mi dal tu nabídku. A Rosovi v tu chvíli prostě nešlo říct ne. Moc si toho vážím a vážně si to strašně moc užívám. Pro kluka, co celý život žije fotbalem, ani nemůže být nic lepšího.