Královická legenda si jde odpočinout na Vyžlovku. Třeba skončím jako Ibra, směje se Pospíšil

Co vás vede k tomu, že v Královicích končíte?
Cítím, že po třiceti letech u fotbalu toho prostě bylo hodně. Vážná zranění si mi sice vyhýbala, za to jsem rád, ale jdu si prostě odpočinout od většího fotbalu. Královice slíbily, že mě pustí. Přišel jsem tam před deseti lety z okresního přeboru z Mukařova, kdy mě několik měsíců přemlouval Eda Formáček.

Vzpomenete si na váš začátek?
Přijel jsem na první přátelák ještě za trenéra Gregora, vyhráli jsme 2:1 a já dal dva góly, tak se hned podepisoval přestupní lístek. Musel jsem se během měsíce dát kondičně do kupy, v Mukařově jsem toho moc nenaběhal. Hned v první sezoně jsme vyhráli přebor a já střelce. To byl comeback jako prase. Platí ale to, co jsem říkal, po deseti letech skvělých sezon, lepších i horších věcí, si teď od Královic odpočinu. Vracím se na vesnici, do nižší soutěže, než hrají Královice, ale snažím se zůstat ve formě. Očekávání od mojí osoby jsou velká, abych si neudělal ostudu. (směje se)

Chcete zůstat ve formě, co se týče kondice. Ta u vás nikdy nebyla problém, ne?
Kondice není problém, to je pravda, jsem takový somatotyp. Běhání mi taky vadilo, ale méně než ostatním. Třeba jízdu na kole nemám rád. Ale když jsem do Královic přišel, tak měsíc a půl byl docela výživnej, musel jsem si přidávat, skok mezi soutěžemi byl velký. Už při přáteláku v Jílovém jsem měl v 80. minutě křeče, to se mi nikdy nestalo. Musel jsem hrábnout. Ale v 26 letech to bylo jiné než teď ve 36. Už chápu, že si Martin Hyský přidával po tréninku, protože když chceš držet dynamiku s mladšími, prostě musíš makat víc.

Čekal jste, že v Královicích vydržíte deset let?
Nejsem fluktuant, nikdy jsem nezažil krachy klubů, rozpad týmu. Hrál jsem s kamarády, parta pro mě byla nejvíc. Nikdy jsem nešel za penězi. Neodcházím z Královic kvůli klukům, parta byla fajn, nebyl důvod měnit tým. Královice hrály většinou ve špičce, což mi vyhovovalo, nemám rád porážky. Proto jsem tuhle sezonu nenesl dobře. Bylo to se mnou určitě doma těžké, i proto potřebuji změnu a nakopnout se. Fotbal mě pořád baví a třeba se v Královicích za rok uvidíme. Budu tam dál jednou týdně chodit trénovat, budu s kluky v kontaktu. Už jsem byl i na tréninku, budu jim držet pěsti, a když to půjde, budu se chodit dívat.

Asi potvrdíte, že jsou Královice specifickým klubem, co?
Taky tam hrají specifičtí fotbalisté, taky tam museli být specifičtí trenéři. Je to tak, takových klubů v Praze asi moc není. K nám měly blízko v tomhle směru snad Uhelky. V jednu dobu na tom byly podobně - díky té jejich tréninkové morálce a věkem. My jsme patřili mezi nejstarší týmy, možná proto to bylo až tak dobrý.

Říkalo se o vás také, že si rád užíváte života...
Hele, je to tak. Já jsem hodně dlouho držel přísně životosprávu, když jsem měl před sebou vidinu nějakého fotbalisty a hráli jsme to na nějaké úrovni. Dlouho jsem odolával večírkům i alkoholu. Pak se to zlomilo s příchodem jednoho mého kamaráda z Londýna, se kterým jsme bydleli i tady spolu v Praze, tam to začalo být divoké. A sešlo se to paradoxně s tím, že jsem přestoupil do Královic, kde byl Eda Formáček a skvělá parta kluků. Jedno šlo s druhým. Ale zase. Noční život byl divokej, ale výsledky byly dobrý. Takže se to akceptovalo. Byli jsme dost zodpovědní, abychom na zápasy chodili a nějak k nim přistoupili. Je pravda, že často jsme si zápas dělali zajímavější a těžší. A někdy jsme byli rádi, že zápasy skončily a my si mohli jít domů po sprše lehnout.

Tak máte na co vzpomínat.
Musím říct, že prvních pět let bylo fantastických, parta, zážitky, soustředění, zájezdy, společný dovolený, to bylo skvělý. Za to jsem vděčnej, že jsem měl tu možnost s těmi kluky být. Jsem vděčnej Edovi, že mě do Královic přitáhl. Teď jsme si to připomněli na výročí 90 let klubu, paradoxně jsem byl skoro jedinej aktivní hráč. Nikdy nezapomenu na to, co se nám povedlo s Edou Formáčkem a Tomášem Randou, když jsme měli ve třech střelcích skoro 80 gólů, to jsem si užíval. Hrál jsem se skvělými fotbalisty, Šmíďasem, Martinem Hyským...

Jak kousal Martin Hyský v roli trenéra to, že jste si užívali života?
Špatně. Martin je, vždycky byl, a vždycky bude, velkej profík. On je neuvěřitelnej, drží si výkonnost a fyzickou kondici. To, jak vypadá, je úctyhodný. To je pro mě vzor. On má životosprávu úplně jinou, měl ji jinou i v sezonách, co jsme spolu hráli. My jsme měli štěstí, že nás kryly výkony a výsledky. Martin to nelibě nesl, ale přivřel nebo zavřel obě oči. A když jsme hráli prd, tak jsme dostali. A zaslouženě, sklopili jsme uši. Naštěstí těch zápasů nebylo tolik. Ale dávali jsme pořád naštěstí góly. Ale přiznávám, v tomhle jsem nebyl vzorem mladým hráčům.

Šel trenér Hyský na tah někdy s vámi?
Ne. V tomhle byl Martin striktní. V sezoně se držel, byl profesionál, náš trenér, to je jeden z TOP tří trenérů, co mě trénovali.

Kteří byli ti další?
Pan Jeřábek, který mě trénoval v Měcholupech a pak jsem s ním byl na pár štacích. A můj táta, který mě trénoval odmalička.

Nedopověděli jsme, jak to bylo s Martinem Hyským...
Když jsme přebor vyhráli, nebo měli dokopnou, tak za to uměl hezky vzít. I v tomhe byl skvělej, za mě obrovský profík a říkám to všude. Kdyby nebyl Martin Hyský v Královicích, tak bychom přebor neudělali. Když se dařilo, byli jsme na vlně, odehráli jsme sezonu ve dvanácti, třinácti lidech. Martin nás navíc dokázal, i při těch výmluvách, dostat na trénink. Omlouvat se mu bylo složitý, protože za deset vteřin volal.

Jak to probíhalo?
Říkal: Pospa, vždyť si to umíš zařídit v práci přece. Takže jsme se nakonec sešli na tréninku, a dokonce jsme měli i v sobotu ráno pár tréninků. Donutilo mě to z Lužin dojet do Královic se proběhnout. Martin byl prostě ohromný vůdce.

Postupem let se vaše role měnila a vše vyvrcholilo v této sezoně, kdy jste si vyzkoušel i pro Královice skoro tradiční roli hrajícího trenéra.
Ta role je tradiční, ale nevděčná. S postupem věku se role mění a já si pořád uvědomoval, že se ode mě čekají góly. Deset, patnáct gólů, to jsem i já měl za cíl, tenhle tlak jsem nevnímal. Ale pak kolem mě kluci začali končit, a nakonec jsem z těch zkušených zůstal jen já. Mezigenerační výměna byla rychlá a tým se nestačil sehrávat tak dobře. Byl vidět propad tabulkou, člověk cítil mnohem větší tlak. V mojí pozici bych měl být vůdcem, usměrňovat kabinu. Pak přišel Pepa Marek a začali jsme s týmem pracovat spolu. Teda já začal pomocí na tréninku, Pepa si dělal sestavu sám, do toho jsem mu nekecal. Pak jsem tréninky převzal já a když skončil, přišel logický dotaz, jestli nechci být hrajícím trenérem.

Odpověď byla, že ano...
Neuměl jsem si představit, co to obnáší. Být hrající trenér je složitý. A být trenér v Královicích je ještě složitější. Veškerá - i zákulisní - hra a psychologie, přesvědčování hráčů. Dostat hráče do režimu, hele já jsem sice hráč, ale ještě taky trenér a budete poslouchat a budete dělat, co po vás chci. Doma se nám celkem dařilo, ale venku byl problém. Prostě jsem nevěděl, jestli dělám něco špatně, jestli je špatná strategie, přitom se toho moc neměnilo, zkoušeli jsme hru se třemi a čtyřmi obránci. A pak přišel Vyšehrad, kde už jsem byl zlomenej. Byl se tam podívat trenér Ollé a já mu na čáře říkal, že skončím, ať se domluví s klubem. Královice potřebovaly impulz, aby se nesestoupilo a já chtěl pro záchranu udělat všechno.

Takže jste se vrátil do pozice hráče a sezonu se povedlo zachránit. Ulevilo se vám?
Neměl jsem problém být pouze hráčem. Mně se i ulevilo, přišly góly. Pak jsem si natáhl stehno, hodně jsem rehabilitoval. Hodně mi na všem záleželo. Poslední zápas jsem hrál přes bolest, měl jsem odraženou patu a výron, hrál jsem pod prášky. Takhle jsem odejít nechtěl, ale vyhrálo se. Spoje od doby, co byly mistry přeboru, tak se nescházely. Za pět kol vyhrály snad jednou, byl jsem přesvědčený, že u nich uděláme tři body, Spojům už to bylo jedno. V tomhle byl trenér Hyský jedinečný, ten, i když se vedlo 5:0, chtěl pořád bušit do soupeře, neexistuje polevení. Kdybychom někdy polevili a Martin to věděl, tak by nám to dal sežrat.

Byl jste Hyskému jako trenér podobný?
Taky jsem chtěl dát hodně gólů, vyhrávat. My jsme byli tým jako černá a bílá. Buď jsme hodně gólů dali, nebo dostali. Já jsem preferoval útočný fotbal, ale taky jsem byl rád, když jsme žádný gól nedostali. A obrana se neměnila. Nechápal jsem, co se děje, bylo to v hlavách hráčů. Každý zápas byl jiný, i když to byli zkušení hráči. Nakonec z toho byl v sezoně desátej flek, asi to nejhorší, co jsem v Královicích zažil.

Nechtěl jste se loučit sestupem. Kdyby se spadlo, pokračoval byste v Královících?
Na rovinu řeknu, že nevím. Já měl dilema. Dal jsem svoje slovo Petru Duškovi, že půjdu na Vyžlovku, ale takhle bych z Královic odejít nechtěl. Bylo by těžký to okamžitě s Královicemi vykopat zpátky do přeboru. Minimálně dva týmy ve skupině, co chtějí nahoru a mají kvalitu, tam vždycky máte. Viděl jsem Chabry, ty nás porazily a vůbec nebyly špatné. Nám to nesedlo, ale stejně - byly hodně fotbalové. Říkal jsem si, tak tohle je A třída... Chabry byly nadstandardní. Jsem zvědavý, jaký přebor bude.

Asi zase kvalitnější, nebo máte jiný názor?
Já si myslím, že od roku 2013 do roku 2018 šel hodně nahoru. A pak ho zastavil covid, starší fotbalisté odešli. Myslím, že kvalita je horší, než byla. Soutěž je to běhavejší, ale to je tím, že jsme starší. Výkonnostně, a vážně nechci srážet výkony týmů, byl za mě před covidem přebor výš. Byli tam hráči, co prošli ligou, přišli dohrát do tramvajové ligy. V přeboru se všichni známe, je to fotbalová soutěž, není to drastické jako divize. Přebor je hodně sledovaná soutěž, jsou v ní i peníze.

Ale třeba Újezd Praha 4 vyhrál přebor a pak bojoval o postup z divize. Není to důkaz o kvalitě přeboru?
Újezd je specifický tým. Má nadstandardní podmínky, co se týče finančních možností. Újezd má pan Krampera, to je náš blízký rodinný známý, velmi si celé jeho rodiny vážím. Když přišel do Újezdu Praha 4, tak jsem věděl, že to bude jízda. Kam přijde pan Krampera, tak bude úspěch. Dokáže shánět sponzory, peníze, má velmi uznávanou advokátní kancelář. Klub má finanční jistotu, zázemí. K tomu přitáhl Karla Jeřábka, velmi kvalitního trenéra, to je taky magnet na úspěchy. Jestli něco on umí, tak vyhrávat. Umí přesvědčit hráče do toho svého stylu, který není hezký, ale je velmi účelný. Já se nedivím, že jsou úspěšní, trenér Jeřábek uměl a umí přitáhnout dobré hráče. To se ukázalo v přeboru a pak i v divizi. Je trpělivý, dělá to dobře. Vrátil se Birmič a další, to jsou super hráči.

Dovedete si představit, že budete hrát ve věku Martina Hyského?
Dovedu, ale je otázkou, jakou soutěž. Srovnávat se s ním, abych hrál ve 45 krajský přebor... Na fotbal nezanevřu. Můj společník říká, že to nechápe, že bych mohl dělat spoustu jiných věcí. Že je to žrout času a dělám to navíc zadarmo. Tak mu na to odpovídám, že záleží na tom, jak to má člověk nastavený v hlavě. Pro mě jde o obrovský ventil, i co se týče práce. Živím se hlavou, na fotbale vypnu, ventiluju stres, člověk ze sebe dostává endorfiny, odpočine si od všedního dne, jdu se vybouřit. Jde mi o to zahrát si s kamarády a je jedno kde. Už taky neříkám, že si jdu zahrát fotbal, ale kopanou. Teď se vracím na vesnici, do prostředí, odkud jsem přišel. Kruh se uzavírá. A uvidíme, zda nedopadnu jako Ibra, který se na konec kariéry vrátil do AC Milán. Tak já třeba skončím v Královicích.