Trenérská tradice pokračuje. Mladší přípravku v Hostivaři učí fotbal Dušan Uhrin nejmladší

Je vám dvaadvacet, čekal bych vás spíš pořád ještě v roli hráče na trávníku. Hrajete fotbal?
Teď už spíš jen pro zábavu v nejnižší soutěži za Sokol Babice. Trénuje tam Michal Vorel.

Takže jste se rozhodl navázat na rodinnou tradici a stát se trenérem?
S trenéřinou jsem nepočítal. Určitě mě táta ani děda do ničeho netlačili. Byla to spíš náhoda. Můj dobrý kamarád přišel s tím, že je v SK Hostivař místo pro trenéra mládeže, tak jsme to spolu zkusili a už v klubu pár let jsme.

Když se tahle možnost objevila, sešla se u vás doma trenérská rada?
Popravdě jsem to doma neřešil s nikým. Prostě jsem jim to oznámil. Reakce na to byly celkem pozitivní, jediné, co se řešilo, jestli mě to baví.

A zdá se, že vás to baví...
U dětí jsou vidět největší pokroky. Je fajn vidět, když je vedete a něco se naučí, zlepší se. Jsem u mladší přípravky, do budoucna mám v plánu si rozšířit trenérskou licenci. S kamarádem, s kterým jsem do Hostivaře přišel, jsme v klubu stále, jen on má mladší ročník.

Byl se táta nebo děda podívat, jak si v roli trenéra vedete?
Děda se byl podívat na jednom přáteláku a říkal, že se mu to líbilo.

V rozhovoru pro Právo vás pochválil a tvrdil, že to můžete dotáhnout daleko. Zaznamenal jste to?
Určitě. Byl jsem rád, že to řekl, že mi věří. Mně osobně říkal, že je dobře, když jsem začal trénovat takhle od nejmenších. Táta myslím totiž začal trochu výš.

Už se vám honilo hlavou, že se vydáte v jeho nebo tátových stopách a budete jednou trénovat v lize?
Na tohle je brzy, fakt zatím trénuji pro radost. Uvidíme, co bude dál.

Sejdete se občas spolu s tátou i dědou u televize a koukáte se na fotbal?
S tátou někdy ano, ale že bychom sledovali nějaký zápas všichni tři, to se snad ještě nestalo.

Když pominu trenérské styly, jak jste na tom, co se týče emocí? Váš děda mi přišel spíš klidnější, táta impulzivnější. Komu se podobáte víc?
(usměje se) Podobnější jsem v tomhle spíš tátovi. Někdy se musím krotit. Ale týká se to spíš věcí s rodiči. Kluci, když jim něco řeknu, tak poslouchají na slovo.

Takže občas srovnáte nějakého kritického tatínka či maminku?
Teď se to hodně zlepšilo, máme na zápasech hodné rodiče.

Mimochodem, když jste hrával za Union Strašnice či Union Vršovice na pozici pravého obránce, jaký jste byl fotbalista? Diskutoval jste s rozhodčími?
Řekl bych, že jsem byl vždycky kliďas. S rozhodčími jsem nikdy nemluvil. Věděl jsem, že to nemá cenu a jejich verdikt nemůžu změnit.

Doma máte velkou inspiraci, prozradíte, kdo je vaším trenérským vzorem?
Odpověď je jednoduchá: je to právě táta a děda.

Váš děda kromě reprezentace sbíral úspěchy se Spartou, váš táta sice vedl rezervu Sparty, ale u áčka byl v konkurenční Slavii. Kdyby bylo na vás, ke kterému z pražských „S“ máte blíže?
Kdybych se měl rozhodnout teď a jako trenér, tak bych preferoval Slavii. Vím, že by mě za to ale děda asi nepochválil.